Nedávno se odehrály krajské volby. Kraje přitom od svého vzniku čelí kritice, která vychází i z relativně nižší volební účasti. Vyzpovídali jsme dva členy Sekretariátu, co si o krajích myslí!
Štěpán Doležal
předseda SPECPOL v Modelu OSN
stepan.dolezal@amo.cz
více informací ▼
Kraje jsou nesmysl!
V Českých zemích se územní samospráva měnila pomalu častěji než vyjádření a nařízení vlády k epidemii. Zejména pak ve 20. století byla otázka rozdělení územní samosprávy velmi významná. Nějak se kraje rozdělily se vznikem Československa, jinak pak zase za protektorátu (a to rovnou několikrát). Nějak si je rozdělili komunisté v roce 1948 a pro jistotu trošku jinak i v roce 1960.
Nejinak tomu bylo i se vznikem samostatné České republiky v roce 1993 a kraje, jak je známe dnes, které vznikly až v roce 2000 – tedy po sedmi letech existence republiky. Bylo to nesmyslným spojením všech možných variant a nefunkčním kompromisem několika zájmových skupin jak z řad poslanců, tak jiných regionálních lobbistů.
Dnešní kraje rozdělují a zcela ignorují jak historické zemské hranice, tak území kulturních subregionů (jako třeba Valašsko, Slovácko) a spojují tak dohromady obyvatelstvo bez jakékoliv společné identity. To má pak za výsledek to, že například lidé ze Vsetínska nebo Rožnovska jsou v jiném správním celku než Jičínsko, ke kterému mají kulturně daleko blíže. Naopak mají stejné regionální centrum ve Zlíně jako Uherské Hradiště, které s nimi nemá etnicky nic společného. Uherské Hradiště se pak nachází v jiném kraji než Břeclav a Hodonín, přičemž všechny tyto města leží v historickém Slovácku.
Daleko logičtější by mohlo být zemské rozdělení s menšími celky, které by na Moravě mohly být členěny jako Jižní Morava, Severní Morava a Slezsko a dále dle obecních okresů. Takto rozdělené samosprávy by měly ideální velikost pro spolupráci s Evropskou unií a lépe by byly reprezentovány v celorepublikové politice.
Krajské volby však u nás slouží jako jakési „midterms“ před volbami sněmovními. Strany i voliči si po třech letech od poslaneckých voleb udělají ten nejlepší a nejvěrohodnější volební průzkum a na základě výsledků můžou svoji politiku přizpůsobit potřebám voličů. Díky výsledku posledních krajských voleb se vytváří dva opoziční koaliční bloky, které mají šanci na zisk většiny mandátů ve sněmovně.
Radek Mazuch
zástupce hlavní koordinátorky
radek.mazuch@amo.cz
více informací ▼
Protože Radkovi přijde nedostatečný čas trávený čtením dlouhých nezáživných textů během jeho studia, rozhodl se mu zasvětit i svůj volný čas prací na Summitu. Ten je součástí jeho života už pátým rokem, a přestože na zázraky nevěří, doufá, že nadcházející ročník bude ještě lepší než ty předchozí.
Kraje nemůžou za vaše po*raný životy
V nikdy nekončící snaze označit původce chronických problémů, které doprovází fungování našeho státu, se z železnou pravidelností opakují ti stejní udajní viníci. Jedním z oblíbených otloukánků jsou kraje. Politologové i politici, zleva i zprava, ve snaze získat laciné body u veřejnosti a působit rozhodně a odhodlaně, rádi slibují právě zrušení krajské samosprávy. Zdánlivě to zní dokonale. Jedním tahem omezíme byrokracii, snížíme státní výdaje, odstavíme od moci regionální politické kmotry. Nakonec, o co se vlastně kraje starají? Zejména o zdravotnictví, dopravu a školství. To jsou přece oblasti, kde nic stejně pořádně nefunguje, tak nějaká změna a trocha té centralizace jenom prospěje a ostatně, poprvé je zavedli komunisté, tak na nich už od počátku nemůže být nic dobrého.
Událostí spojené s pandemií koronaviru na první pohled ještě více nahrávají těm, kteří by se krajské samosprávy nejraději zbavili. Krize na první pohled ukázala, že silné centrální vlády jako ta v Číně, či dalších zemích jihovýchodní Asie, skvěle reagovaly na bezprecedentní situaci, na rozdíl od Spojených státu amerických, Brazílie nebo Španělska, kde si silné federální a lokální vlády s centrální mocí akorát vzájemně házely klacky pod nohy. V globalizovaném světě, kde i národní vlády působí nedostatečně, vzhledem k výzvám kterým čelíme, působí důraz na regionalismus jako přežitek minulého století.
Pokud se ale podíváme, jaké státy si vedou v boji s nemocí úspěšně trochu detailněji, získáme poněkud složitější obrázek. Zatímco Německo se svým federálním uspořádáním a jednotlivými spolkovými zeměmi vybavenými rozsáhlými pravomocemi je jedním z nejúspějších v Evropě, u nás snahy posledních let o větší centralizaci evidentně v odpovědi na pandemii příliš nepomohly.
Ve skutečnosti nelze jednoznačně říct, zda má na ekonomický růst, úroveň školství, infrastruktury či kvalitu života obecně míra (de)centralizace nějaký vliv. Proč tedy kraje zachovat? Odpověď je jednoduchá a banální: protože už je tady máme. Samotná decentralizace jednoznačně pozitivní vliv na stav věci veřejných nemá, co ho má ale zcela jistě, je stabilita institucí, tu nalezne v téměř každé dobře fungující zemi.
Jestli tedy chceme lépe fungující stát, přestaňme polemizovat o zrušení krajů, obnovení okresů, jestli by nebylo lepší hejtmany volit přímo a zda sloučit Karlovarský kraj s Plzeňským, nebo spíše krajem Ústeckým.
Pojďme se radši přít o právní úpravu vynětí pozemků ze zemědělského fondu, zavedení Cut-Off Score pro střední školy a lepší hospodaření krajských příspěvkových organizací. Není to tak chytlavé a na billboard si to moc politiků nedá, ale v konečném důsledku je to mnohem důležitější, než kdy, jak a jestli vůbec, si jednou za čtyři roky budeme volit hejtmana.
Redakce
A jaké jsou vaše zážitky? O čem byste si chtěli přečíst v příštím čísle? Napište nám!
