Aleš Michal je interní doktorand na Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd UK. Odborně se věnuje polarizaci společnosti, příčinám jejího prohlubování a má bohaté zkušenosti z výzkumných pobytů na univerzitách v Lipsku a ve Frankfurtu, kde se věnoval projektu zúčastněného pozorování protestů. Nejen těmto tématům se věnujeme v našem rozhovoru. Minulý workshop měli účastníci summitu možnost poslechnout si během dopoledního programu jeho přednášku.
Na úvod bych se Vás ráda zeptala, co je to polarizace? Jak se projevuje ve společnosti?
Je to označení pro proces, který probíhá na úrovni politických stran, respektive politických aktérů, kde ji měříme ideologickou vzdáleností mezi nejkrajnějšími politickými stranami. Zajímavější je ale polarizace na úrovni společnosti, která ukazuje, jak vzdálené jsou extrémní póly ve společnosti – na jedné straně extrémní proud číslo jedna, na druhé extrémní proud číslo dva a mezi nimi vzdálenost, kterou měříme a reflektujeme polarizaci.
Polarizace je většinou vnímána negativně. Může být i prospěšná?
Polarizace reflektuje politický pluralismus a pestrost názorů ve společnosti. Z této rozmanitosti názorů může vzniknout nový politický proud, který může být zajímavý, inovativní a obohacující pro politický život. To je úplně typický příklad toho kdy může být vnímaná pozitivně. My také víme, že má pozitivní efekt na mobilizaci nejen pro autokracii, ale i pro demokracii, protože dokáže vybudit části společnosti a probudit občanskou společnost.
Je polarizace v české společnosti vyšší než jinde v Evropě?
V české společnosti čistě z hlediska dat není vyšší než v Evropě. Naopak v kontextu například zemí V4 je u nás nižší než na Slovensku, kde narůstá, a stabilně vysoká je v Maďarsku. Druhá věc ale je, že trend rostoucí polarizace je něco, co se týká celé Evropy, byť je to u nás zatím viditelné v menší míře, jelikož ty skupiny nejsou tak neprostupné a dokáží se spolu ještě do jisté míry bavit. Zároveň ty skupiny nesahají v nějaké větší míře k politickému násilí. To je poměrně důležité a my potom českou společnost nevidíme tak moc polarizovanou jako ty ostatní v Evropě. To ale neznamená, že se to nemůže změnit, protože hranice, kdy se polarizace začne prohlubovat, je poměrně tenká.
Od kterého momentu v historii se s tímto jevem setkáváme?
Polarizace se rozšiřuje s globalizací, protože přibývá témat, na kterých se lidé mohou rozdělovat. Asi bych řekl, že v moderním pojetí ji nejvíc reflektujeme od období rozvoje masových médií, jako jsou televize a internet. To byl moment, kdy se násobně rozšířil počet témat relevantních pro společenskou sféru. My jsme po druhé světové válce chvilku viděli, jak neskutečně důležitá byla ekonomická témata. Boj o přežití byl reflektován do politického života. To se měnilo zejména od 70. let, kdy se do politického života začala dostávat nová témata. Začala vznikat ekologická hnutí, hnutí za rovnost nebo rozšiřování ženského hnutí, které bylo už dřív, ale svezlo se s vlnou těch postmaterialistických problémů. To je doba, od které o polarizaci v tom dnešním pojetí vlastně mluvíme, protože se do společnosti dostává čím dál tím více témat. A čím víc témat se do společnosti dostane, na tím více tématech se ta společnost může polarizovat.
Jaký byl Váš nejsilnější zážitek z demonstrací, na kterých jste byl?
Asi nejsilnější zážitek jsem zažil na anarchistické demonstraci v Lipsku, kde se lidé připravovali na politické násilí. Měli s sebou dlažební kostky a různé výbušniny, což ve sféře levicového protestu v Německu není nic úplně výjimečného. Bylo to také v době, kdy se společnost polarizovala hned z několika důvodů. V Německu to byly zejména evropské volby, které proběhly v červnu a které zrovna v Německu byly doprovázeny i některými akty politického násilí, napadání politiků nebo i napadání podporovatelů politických stran. Druhá věc je ta, že extrémní levice reflektuje izraelský konflikt jako něco velmi relevantního a něco, co ji dokáže velmi radikalizovat. Několik týdnů před tou akcí, o které mluvím, se skupina propalestinských demonstrantů pokusila obsadit univerzitu v Lipsku, takže to do toho samozřejmě také vneslo určitou dynamiku. To bylo za mě a za tu moji tříletou praxi přímého pozorování moment, co byl nejvíc na hraně.
Mají demonstrace skrz politické spektrum něco společného?
Demonstrace vlastně v tom samotném jádru mají toho dost společného. Je tam na pódiu skupina politiků, kteří promlouvají. Je tam dav, o kterém víme z historie, že má specifické chování a že člověk se chová úplně jinak v davu než samotná osoba, která jde po ulici. Je tam větší sklon k reflektování emocí a použití násilí. To je všechno univerzální pro všechny typy demonstrací. V čem ale spatřuju největší rozdíl, byť samozřejmě potom každá demonstrace, nějak ideologicky profilovaná, je jiná, je rozdíl mezi demonstrací, která je celá na jednom místě, nebo když je k tomu nějaký pochod, protože v tom případě se dav stane více agresivní ve svých požadavcích a mnohem víc dynamický. Také vstupuje bezprostředně do interakce s policií a bezpečnostními složkami, což se při demonstraci stojící na místě stát nemusí. A to vlastně není nijak odlišné ani u různých ideologických proudů na demonstracích – může se to stát každému, bez ohledu na politickou ideologii.
Odlišují se nějak protesty v Česku od protestů jinde v Evropě?
Tak odlišují se zejména v tom, že jsou menší. Jsou menšího rozsahu, participuje na nich míň organizátorů a míň politických stran a politických hnutí. Což taky znamená, že v tom absolutním počtu se jich koná míň. Nabírají na sebe míň podporovatelů a mají menší intenzitu. Myslím, že ty české demonstrace jsou specifické taky hodně v tom, že v nich – samozřejmě ne úplně vždycky – ale téměř vždy absentuje politické násilí. Ta hranice je samozřejmě docela tenká, stát se to může i tady. Ale třeba z toho německého prostředí, kde mám přímou zkušenost, tak jsem zvyklí přece jenom na vyšší míru rizika. To v tom českém prostředí zas tak výrazně přítomné není.
„Polarizace reflektuje politický pluralismus a pestrost názorů ve společnosti.”
Jaká je podle Vás nejvýraznější dělící linie v České republice? Co ji nejvíce rozděluje?
V současné době, a vychází to i z našich výzkumů, je tím nejvíc polarizujícím tématem pomoc Ukrajině. Na jedné straně jsou lidé, kteří odmítají jakoukoliv pomoc, na druhé straně jsou lidé, kteří si myslí, že by měla být maximalizována nejen pomoc Ukrajině, ale i pomoc s migrační vlnou, která z ukrajinského prostředí přichází. To rozdělení trochu kopíruje podporovatele současné vlády a současné opozice. Pak jsou samozřejmě další témata, která tu společnost rozdělují, Ještě před několika lety bych řekl, že je to přístup ke covidu a k řešení pandemie. To už teďka prakticky z veřejného prostoru vymizelo. Pak jsou tu další témata, která přirozeně polarizují tu společnost na levicovou a pravicovou. To znamená otázky zvyšování daní, přístup ke zdravotnictví, přístup ke školství, ale nejsou tak mohutné a tak celospolečensky vnímané jako právě ta válka na Ukrajině.
Platí podle Vás teorie podkovy? Čili že extrémní pravice a extrémní levice k sobě mají blíže než umírněná pravice a umírněná levice?
Ja si myslím, že neplatí. Byť my vidíme kooperaci extrémní pravice a extrémní levice na některých specifických tématech, tak teorie podkovy pracuje s tím, že ve všech ohledech ty proudy mají větší tendenci spolu víc spolupracovat. Myslím si, že to tak není. Zejména protože když extrémní levice a extrémní pravice začnou spolupracovat na například proticovidových protestech nebo proruských protestech, tak se nevzdávají svých primárních cílů a svojí ideologické báze. To znamená radikální levice vždycky bude chtít něco jiného než radikální pravice. Proto se ve svých programových cílech nemůžou sblížit. Kdybychom si namodelovali situaci, že by se extrémní levice a extrémní pravice dostala k moci a měly by spolu spolupracovat, tak se poměrně rychle zadrhnou na mnoha otázkách, například co se týče ekonomiky, daní… Pravděpodobně by je spojila zahraniční politika, ale to by pro jejich funkčnost určitě nestačilo. Právě proto si myslím, že ta teorie podkovy úplně neplatí, protože aby platila v dokonalé míře, tak jí brání ty ideologické rozdíly.
Ve veřejném prostoru se mluví o tom, že společnost se polarizuje také kvůli šířením dezinformací z důvodu hybridní války. Z jakého důvodu se státům vyplatí takto polarizovat společnost v jiných zemí?
Pokud bychom se bavili zrovna o Rusku, které je často zmiňované v tomto kontextu, tak se jim to vyplatí zejména protože s oslabenou společností zmítanou vnitřními konflikty se mnohem lépe manipuluje, mnohem lépe se ovládá a mnohem lépe se k ní dostávají zprávy v původní podobě, ve které Rusko chce. To je asi takový ten primární cíl, rozklížit společnost, aby byla oslabená. V případě těch ruských aktivit není nejdůležitější sdělovat lidem, že Rusko je nejlepší, ale sdělit jim, co všechno je špatně v západní společnosti. Je to něco, co do toho veřejného prostoru vstupuje skrz dezinformace poměrně výrazně. Vidíme to s vyšší intenzitou od začátku konfliktu na Ukrajině. Je to něco, s čím se společnost zkrátka musí vypořádat.
Jaký je váš předpoklad do budoucna? Bude se společnost více polarizovat? Je nějaká možnost polarizaci zastavit nebo zpomalit?
Já si myslím, že polarizace společnosti se nedá zastavit. Už je to prostě mechanismus, který je tak moc rozjetý, že zastavit už nepůjde. Dá se to samozřejmě nějakým způsobem oslabit. Například tak, aby lidé měli co největší pocit, že jsou opravdu reprezentováni svými politiky. To znamená využití různých typů občanských konzultací, přímých nezprostředkovaných komunikací politiků ke svým voličům. Co se týče nějaké prognózy do budoucna, tak to bude hodně záviset na tom, jestli se objeví zase nějaké nečekané situace. V zásadě my máme polarizaci spojenou s krizí a dá se říct, že pokud se ta krize bude umírňovat, například se bude snižovat inflace, bude se snižovat míra a objem ekonomických problémů, tak se polarizace bude snižovat spolu s tím. Pokud nějaká krizová situace nastane, bude se zvyšovat. Takže v tuhle chvíli je to věc, kterou neumím asi úplně předvídat. Ostatně v roce 2019 bychom si asi nedokázali představit, jak moc velká změna se odehraje o rok později, takže s tou předpovědí v těch sociálních vědách jsme vždy trochu opatrní
Zuzana Chudá
náměstkyně generální tajemnice Rady EU
zuzana.chuda@amo.cz
