Od inaugurace Donalda Trumpa se každé ráno budím do několika upozornění od Minuty N s „mimořádnými zprávami“ o tom, co Trump řekl, nebo ještě hůř přímo udělal. Trumpův nástup k moci ihned pocítily miliony lidí nejen doma s Trumpovým plánem masových deportací, ale i po celém světě, když zastavil rozvojovou pomoc i v Americe. Mohlo by se tak zdát, že USA za Trumpovy éry budou izolovanější. Jenže zároveň se děje něco dalšího – Trump si nárokuje Panamu, Grónsko, pásmo Gazy. Není to tedy tak, že se do světového dění nechce zapojovat – chce svět vlastnit. Vrací se tak k americkému imperialismu počátku 20. století. Jak bude vypadat svět podle Donalda Trumpa? A co z toho plyne pro Evropu?
To, že se USA snaží mít vliv ve světě a občas i zasahovat do suverénního chodu jiného státu, není žádnou novinkou. Zejména na Blízkém východě mají tyto postupy docela ozkoušené. Co ale novinkou je (tedy alespoň ve 21. století), je naprostá otevřenost ohledně imperialistických záměrů – s růstem fašismu a krajní pravice se totiž také normalizuje diskurz, ve kterém právo na sebeurčení nehraje určující roli.
Grónsko nebo „Red, White and Blueland“?
Kromě všeho výše zmíněného je Trumpovi také úplně jedno, že státy EU jsou tradičním spojencem USA. Od jednoho ze svých nejspolehlivějších evropských spojenců, Dánska, si tak začal nárokovat strategicky položené Grónsko. Vede přes něj nejbližší cesta z USA do Evropy, USA tam již teď mají silnou vojenskou přítomnost a navíc se v Grónsku nachází spousta nerostného bohatství.
Jenže Grónsko patří Dánsku a jeho obyvatelé mají plné právo na sebeurčení (mohli by tak teoreticky vyvolat referendum o samostatnosti). Nejedná se o území nikoho, které by si USA mohly jen tak přivlastnit. Bizarnost situace dokládá, že proti tomuto návrhu ostře vystupují i dánští krajně pravicoví nacionalističtí politici, kteří by jinak měli k Trumpovi blízko. Imperialismus považuji za špatný inherentně, ale aby někoho napadlo jej aplikovat vůči vlastnímu spojenci, mi přijde jako bláznovství. A navíc ještě celou věc rámovat tak, že „Grónsko je potřeba získat, aby byl bráněn svobodný svět“, jako by Dánsko nebylo svobodné a Trumpovi na svobodě záleželo.
Návrat k „hard power“
Trump se tak otevřeně inspiruje svým předchůdcem z přelomu 19. a 20. století Williamem McKinleym. Ten při své vládě sázel hlavně na cla, vojenskou moc a skrze ni šíření moci USA. Získal Guam a Portoriko, které patří USA dodnes, a dále anektoval Havaj a koupil od Španělů Filipíny.
Trump chce po McKinleyho vzoru ukazovat sílu USA tím, že bude na své sousedy a spojence zlý, bude jim brát území a ekonomicky jim škodit cly. Odklon od snahy šířit americký vliv „soft“ způsobem, značí například Trumpovo zrušení programu USAID, který poskytoval rozvojovou pomoc po celém světě – a poskytování rozvojové pomoci tak USA přinášelo spojence i možnosti investic. Nejde samozřejmě však jen o to, co soft power přinášel USA. Důležité je vytknout, že pro mnoho států je pomoc s rozvojem naprosto zásadní co se týče jejich
stability, veřejného zdraví nebo i možností boje proti změnám klimatu (a nabízí se otázka přímé morální zodpovědnosti Západu ji poskytovat s přihlédnutím ke koloniální minulostí).
Konec USAID má už teď na životy lidí přímé dopady – například byly zastaveny dodávky anti-HIV léků a děti v různých afrických státech narozených s HIV se nemají jak léčit. Nebo bylo taktéž v afrických státech zastaveno klinické testování nových léků ve fázích, ve kterých může být přerušení testování pro zapojené zdravotně ohrožující. Asi je tak jednoduché pochopit, že pro mnoho států je rozvojová pomoc klíčová. A když nepřijde z USA, přijde určitě z Číny – amerického nepřítele, jehož vliv tak Trump paradoxně posiluje. Rozvojová pomoc v čínské režii je ale plná netransparentnosti, špionáže a rozvracení demokratických hodnot.
A co s tím Evropa?
Protiváhou ke zmíněnému čínskému přístupu by se tak mohla stát právě EU. Bude to mít těžké, protože – jak jsem popsala na příkladu Grónska – z USA se stal velmi nestabilní partner a aktuální bezpečnostní situace v Evropě není ideální. Evropa se tak při své obraně bude muset stát mnohem soběstačnější a investovat do ní mnohem víc finančních prostředků. Zároveň mi přijde důležité, aby nezapomínala budovat právě i partnerství za svými hranicemi. Skrze solidaritu a investice totiž může pomoct budovat stabilitu v mezinárodní politice. A já věřím (protože nezbývá nic jiného než věřit), že právě solidarita, hodnotově orientovaná zahraniční politika a důraz na mezinárodní spolupráci a partnerství nakonec zvítězí.
Barbora Trčková
zástupkyně generální ředitelky ILO v modelu OSN
barbora.trckova@amo.cz
více informací ▼
Barča studuje politologii a žurnalistiku na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Pochází z valašského venkova, a i když si nyní život ve městě užívá, ráda se vrací do přírody a pomalejšího života. Kromě summitu pro AMO i pracuje a ve zbylém čase se vzdělává o feminismu, chodí na kafíčka s kamarády a objevuje svět hudby – užije si techníčko, Taylor Swift i operu.
