Kultura: Wes Anderson: představivost bez hranic

Režisér jako žádný jiný

Wes Anderson ve svých filmech vytváří vlastní světy. Při jejich konstruování si ovšem pečlivě všímá detailů v tom skutečném, neváhá je vyzdvihnout nebo zasadit do nových souvislostí. Andersonovské univerzum se vyznačuje nezaměnitelnou vizuální estetikou, stejně jako pantheonem známých tváří hereckých hvězd objevujících se v režisérových filmech znova a znova (za všechny zmiňme třeba Billa Murraye, pro kterého je svérázný editor Francouzské depeše již devátou rolí v některém z režisérových filmů).

Specifická barevná paleta, oku lahodící symetričnost andersonovských filmů a až neuvěřitelné množství práce vynakládané na každičký detail se vám snadno dostanou pod kůži. Kdo viděl, ví. Způsob, jakým režisér pracuje s vizuální složkou filmu i vteřinovým načasováním jednotlivých scén, připomíná dobře nacvičenou choreografii, především je ale v každém okamžiku cítit radost ze hry. V mnohém můžeme najít inspiraci legendárním českým režisérem Karlem Zemanem, jehož nejlepší filmy jako Vynález zkázy, Cesta do pravěku nebo Baron Prášil možná znamenaly pro několik generací československých dětí i dospělých totéž, co pro velkou část publika dnes představují filmy Wese Andersona: útěk do světa fantazie a inteligentního humoru.

Milostný dopis novinářům

Nejnovější film, prezentovaný jako “milostný dopis novinářům” diváky přenáší do redakce nedělní přílohy deníku Liberty, Kansas Evening Sun při tvorbě jejího posledního čísla. V režisérově oblíbeném “románovém stylu” vyprávění rozděleném na jednotlivé články tak sledujeme čtyři velmi odlišné a navzájem oddělené příběhy. Nejprve se s Owenem Wilsonem na kole vydáme na francouzskou obdobu Honest guide městečkem Ennui, poté přichází asi nejzajímavější příběh odsouzeného psychopata a malíře (Benicio del Toro), ze kterého se Adrien Brody jako obchodník s uměním snaží za zdmi vězení udělat uměleckou senzaci. V dalším článku spolu Frances McDormand a Timothée Chalamet v rolích stárnoucí novinářky a vůdce studentského povstání revidují revoluční manifest a objevují hranice vzájemné blízkosti. Vše pak uzavírá akční příběh plný pronásledování a vynikajícího jídla s Jeffreym Wrightem v hlavní roli. Jak vidno, Anderson si může dovolit angažovat do jednoho filmu takové množství známých herců, které by vystačilo zhruba pro pět filmových trháků, a to často jen do několikavteřinových rolí.

Mozaika barev a pocitů

Jak se to od režiséra už očekává, sledování filmu je jízda. Černobílý obraz se mění na barevný klidně uprostřed scény, následuje kadence komiksových animací a triků, hned poté všechny postavy zamrznou v pohybu a čekají na komentář vypravěče. Kdo čeká kreativitu a imaginaci ve vyprávění, rozhodně nebude zklamán. 

Koncept několika epizodních příběhů, který film odlišuje od běžné produkce, je paradoxně možná právě to, co na něm mnohým bude vadit. I když dává režisérovi prostor neustále představovat nové nápady, divákovi brání se sžít s postavami tak, jak by tomu bylo u klasického celovečerního filmu. Jakmile vás příběh vtáhne, je tu jiný. Protože mezi sebou jednotlivé části postrádají jednotící linku, místo nosného děje film občas nabízí spíše sled scének a vypointovaných vtipů.

Pokud vnímáme Andersona především jako mistra formy, je Francouzská depeše opravdu nejandersonovštějším filmem ze všech. Otázkou ale zůstává, jestli jsou líbivé vizuály, sled animací a záliba v detailech to hlavní, co vždycky dělalo jeho filmy skvělými. I když si sledování snímku nelze neužívat, občas se zdá, že si Wes Anderson už jenom hraje na Wese Andersona. A nebo si prostě jen hraje. Pořád ale platí, že hra je to, co tomuto svéráznému režisérovi jde nejlíp. Pokud chcete strávit chvilku v jeho světě spolu s novináři, pozorovateli a vypravěči každodenních příběhů, nezbývá, než se nechat unést.