Dne 20. ledna dospělo ke konci první (a možná poslední) volební období Donalda Trumpa. Jeho 4 roky ve funkci byly plné skandálů, kontroverzí a historických událostí, na kterých se exprezident přímo či nepřímo podílel. Trumpova zahraniční politika byla oblastí, kde Trumpova administrativa zažila některé ze svých nejhorších pádů i nejsvětlejších okamžiků, které neochotně uznávají i zarytí Trumpovi odpůrci. Zhodnoťme tedy, jaký byl Trump v zahraničí.

Začněme tam, kde se USA už dlouho snaží skončit – na Blízkém východě. Trumpovi je často přiznáváno, že se mu podařilo nezatáhnout Ameriku do žádné války, což ovšem nesvědčí tolik o Trumpově diplomatickém umění, jako spíše o bolestně nízké laťce nastavené za posledních 30 let. Trump také neudělal příliš mnoho, aby Američany dostal z konfliktů, ve kterých už jsou, byť se mu musí přiznat snaha. Sice prohlašuje, že je tím, kdo „porazil Islámský stát”, což je pravda v tom, že IS byl poražen za jeho administrativy, zásluhy jeho samotného jsou však pochybné. Chalífát byl ve všeobecném ústupu už když Trump do funkce nastupoval a ten tak mohl udělat jen velice málo, aby konflikt nevyhrál. Stahování vojáků z Afghánistánu také nedosahovalo úrovní, které by člověk očekával podle Trumpových projevů před jeho zvolením, přesto se Trump přiblížil řešení zanedlouho 20letého amerického dobrodružství. Počet amerických vojáků v Afghánistánu dosáhl historického minima a – pro Trumpovu administrativu velmi netradičně – byla uzavřena dohoda s Talibanem a kompletním stažení k jaru 2021, v zemi ale stále panuje násilí a konflikt Talibanu a afghánské vlády neustává, budoucnost této dohody je tedy nejistá.

Trumpovi se také podařilo úspěšně stáhnout vojáky ze syrsko-turecké hranice, což ovšem způsobilo více škody než užitku. Kurdové v regionu byli totiž tímto rozhodnutím přinuceni vyhledat pomoc u syrské vlády, a tedy de facto u Ruska. Trumpova léta budou také poznamenána vztahem s Íránem, konkrétněji rostoucím napětím a tolika incidenty, že jejich úplný výčet je mimo rozsah našeho občasníku. Všechny tyto komplikace se dají vysledovat k Trumpově rozhodnutí odstoupit od Íránské jaderné dohody, kterou Trump označil za „nejhorší dohodu všech dob”. Dohoda měla určité problémy, nicméně šlo o nejlepší kompromis, který se podařilo vyjednat a Írán ji podle všech zpráv dodržoval. Kritikové dohody jí vytýkali, že nijak nereguluje íránské snahy o regionální hegemonii. Vystoupení z dohody a následná politika maximálního nátlaku tyto snahy ovšem vůbec neomezilo a Írán pomalu restartuje svůj jaderný program. Přestože Joe Biden přislíbil návrat k vyjednávacímu stolu, Trump pozici USA nesmírně zkomplikoval, a i kdyby se podařilo dohody dosáhnout, bude pro USA bezpochyby horší než smlouva původní.

Trumpův návrh na nové izraelsko-palestinské uspořádání také nebyl zrovna zářným úspěchem. Představoval spíše zoufale jednostranný formální pokus o normalizaci současné situace než snahu o reálné vyřešení konfliktu. Je možná nefér Trumpa kritizovat za pouhý návrh řešení v situaci, která je vskutku neřešitelná. Ačkoliv návrh situaci rozhodně nezlepší, může ji zhoršit a Trumpův zaujatý přístup dává Izraeli jasný signál, že může pokračovat v jeho současném mimořádně nekonstruktivním přístupu a dvoustátní řešení se tak stává ještě více nereálným. Trumpovi se přese všechno musí přiznat jeden velký úspěch a tím jsou Abrahámské dohody – první normalizace vztahů mezi Izraelem a arabskými státy za posledních 30 let. Tyto dohody otevírají dveře širší spolupráci a dávají Bidenově administrativě prostor pro sjednání trvalého míru, který může zahrnovat i palestinskou otázku, ale jen pokud bude omezena americká proizraelská politika, která byla ještě více posílena za vlády Donalda Trumpa.

Druhým, a zásadním, ohniskem Trumpovy zahraniční politiky byla Asie. Trumpova politika vůči Severní Koreji byla přinejmenším zajímavá. Exprezident sklidil kritiku za ohnivé projevy a zvýšování sankcí, kterými údajně způsobil krizi. Nicméně se musí uznat, že Trumpův agresivní přístup přinutil severokorejský režim zasednout k jednacímu stolu. Při jednáních Trump opět vsadil na agresivitu, ovšem z požadavků na úplnou denuklearizaci nic substantivního nevzešlo. Trumpovi se ale podařilo prokázat, že v případě Severní Koreji má agresivní politika svoje opodstatnění, musí ovšem být zkombinovaná s chladnější hlavou u jednacího stolu, aby bylo dosaženo podstatnější změny.

Trumpova politika vůči Číně je pravděpodobně jeho největším úspěchem na mezinárodním poli. Začátek této politiky nebyl zrovna úspěšný, jelikož s výstupem USA z Transpacifické obchodní dohody v roce 2017 výrazně omezily svoou ekonomickou přítomnost v regionu. Zároveň ovšem Trump nasměroval americkou politiku do konfrontace s Čínou a vytváření protiváhy k čínskému vlivu. Dosáhl toho jak ekonomickým tlakem, tak navyšováním americké vojenské přítomnosti i spoluprací s místními spojenci. Pro Ameriku jde nepochybně o správný kurz, protože zatím sklízí úspěch a americká pozice v oblasti byla posílena. Následovat Trumpův příklad tedy může být pro další administrativy svůdné, neměl by ale být následován úplně. Posilování pozice je dobré, pokud je využito v jednáních, což není věc, kterou by Trump svým stylem jednání pomocí výhružek podporoval. Další eskalace může být nebezpečná a mít nepříznivé dopady na celý svět.

Co se týče Trumpova přístupu ke spojencům a mezinárodním organizacím, dá se říci, že byl přinejmenším rétoricky konzistentní v tom, že v podstatě všechny kritizoval jako neefektivní, neschopné nebo zbytečné, případně všechno najednou. Ovšem vyvození reálných důsledků z této rétoriky je jiná záležitost. V případě NATO se ukázalo, že Trumpova kritika byla pouze štěkotem bez kousání, a ačkoliv exprezident údajně zvažoval vystoupení z aliance, jeho výhružky nenabyly konkrétnější podoby. Státy v NATO začaly navyšovat výdaje na obranu, ještě se ale ukáže, zda šlo o pokračování nastaveného trendu, nebo výsledek Trumpovy politiky. Jinak tomu bylo například u Světové zdravotnické organizace nebo Rady pro lidská práva, ze kterých Trump vystoupil kvůli velkému vlivu Číny. Byť jde o oprávněnou kritiku, dá se pochybovat o tom, že americké vystoupení z nich čínský vliv oslabí a má jen malou efektivitu krom symbolického gesta.

Trumpova zahraniční politika jako by připomínala nějaký jeho projev. Všechno vím nejlíp, všechno dělám nejlíp, všem dohodám rozumím nejlíp, ten, s kým jednám není náš partner, ale nepřítel. Trumpovi chyběla dlouhodobá strategie, mnoho rozhodnutí bylo vydáno impulzivně a bez ohledu na následky. Jeho politika byla sobecká, nesoustředěná a motivovaná osobním prospěchem a popularitou exprezidenta více než americkými zájmy, koneckonců i první Trumpův impeachment vznikl kvůli jeho snaze využít zahraniční politiku k poškození politických oponentů. Trumpova politika možná navždy zablokovala některé diplomatické cesty jako dohodu s Íránem nebo možnost dvoustátního řešení palestinsko-izraelského problému. Je ovšem nutno přiznat, že i rozbité hodiny ukazují dvakrát denně správně. Trumpovi se podařilo vytvořit nové příležitosti, chyběly mu ovšem schopnosti nebo vůle je proměnit v dlouhodobější úspěchy.

Stanislav Kamenický

Stanislav Kamenický

šéfredaktor Chronu, Deputy Secretary General of NATO

stanislav.kamenicky@amo.cz

více informací ▼

Standa je veteránem, jelikož je na Summitu už celkem popáté. Pro svůj pátý ročník se vrací do svého milovaného NATO, ve kterém začínal. Jeho životním mottem je „žádný plán nepřežije kontakt s nepřítelem,” takže od něj můžete čekat spoustu opravdu velmi „zajímavých” improvizací. Za žádnou cenu nevytahujte v jeho společnosti jakékoliv námořní téma, jinak mu na dvě hodiny nezavřete pusu. Kromě toho si ale rád posedí a popije s kýmkoliv.

SLEDUJTE NÁS!

Redakce

A jaké jsou vaše zážitky? O čem byste si chtěli přečíst v příštím čísle? Napište nám!