Zítra, tedy 17. listopadu, si připomeneme 35 let od pokojné studentské demonstrace na Národní třídě, která byla násilně rozehnána příslušníky Veřejné bezpečnosti (tehdejší policií). Myslím, že každý z nás již o této události slyšel, jelikož je každoročně připomínána nejen prostřednictvím sdělovacích prostředků a mnoha akcí, ale také státním svátkem. K pádu komunistického režimu nestačila pouze jedna demonstrace.
Jak to vypadalo na Východě?
Ačkoliv celou sametovou revoluci (na Slovensku známou pod pojmem nežná revolúcia) odstartovaly události ze 17. listopadu, celému komunistickému režimu zvonil umíráček již delší dobu. Nejen v tehdejší Československé socialistické republice, ale v celém tehdejším Východním bloku. První se začal hroutit režim v Polsku, kde již od roku 1980 existovalo nezávislé odborové hnutí Solidarita pod vedením elektrikáře z loděnic v Gdaňsku Lecha Wałęsy. I přes dlouhou existenci odborů komunisté v Polsku skončili až v dubnu 1989.
Následovalo Maďarsko, kde byl jedním z hybatelů změn tehdejší student a dnešní maďarský premiér Viktor Orbán, který ve svém proslovu na pohřbu Imre Nagye avizoval na nutnost konce komunismu. V listopadu padli komunisté i zeď v Německu, 17. listopadu byli zmasakrováni studenti v ČSSR, 18. listopadu proběhla rozhodující demonstrace v Bulharsku a poslední zemí, která se zbavila komunistů v roce 1989, zato popravou diktátora Nicolae Ceaușesci a jeho manželky Eleny, bylo Rumunsko.
K pádu komunismu jistě pomohla politika generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Michaila Gorbačova, který razil politiku glasnosti. Jednalo se o uvolnění poměrů v SSSR a Východním bloku. Cílem byla větší transparentnost, svoboda slova, náboženského vyznání, shromažďování, vědeckého zkoumání a umění.
Rok 1989 v ČSSR
Revoluční rok začal hned v lednu během tzv. Palachova týdne. V lednu se konaly pokojné demonstrace při příležitosti 20. výročí úmrtí Jana Palacha, studenta, který se sebeupálil 16. ledna 1969 na protest proti okupaci sovětskými vojsky z 21. srpna předchozího roku. Komunistická vláda rozehnala několikatisícové demonstrace s pomocí příslušníků VB a Lidových milic, kteří si dopomohli obušky, vodními děly a slzným plynem. Během demonstrace 16. ledna byl zatčen a v reakci na to v únoru uvězněn Václav Havel.
V dubnu 1989 povolil MNV v Plzni pokojnou protifašistickou demonstraci k připomenutí osvobození města. V sobotu 6. května se, i přes formální zákaz akce, který vynesli komunisté den předem, sešli na plzeňském náměstí demonstranti, kteří uctili památku americké armády. Jeden z demonstrantů dokonce mával americkou vlajkou. Začínalo být jasné, že komunistický režim už nemá věci tak pod kontrolou.
V červnu vydala Charta 77 petici Několik vět, která žádala mimo jiné propuštění politických vězňů, právo na shromažďování či konec cenzury. Tuto petici podepsalo na 40 tisíc lidí, mezi něž patřilo mnoho známých osobností, např. Zdeněk Svěrák, Jiří Bartoška, Hana Zagorová, Ivan Trojan, Marie Rottrová, Jiří Menzel či Daniela Kolářová. Komunistický režim se snažil signatáře i petici zdiskreditovat, ale neúspěšně.
V červenci, tedy v době, kdy už proběhly volby v Polsku, které vyhrála opozice a proběhla tam návštěva George H. W. Bushe, a v době, kdy Gorbačov prohlásil, že už se nebude vměšovat do vnitřních záležitostí v jednotlivých státech Východního bloku, navštívil Miloš Jakeš, generální tajemník ÚV KSČ, stranickou schůzi komunistů v Červeném Hrádku u Plzně. Nejdříve Jakeš vystoupil s projevem, poté odpovídal na dotazy spolustraníků. Odpovídal na na otázky, které byly tou dobou tabu – povídal o ekonomické situaci, o disidentech i o signatářích petice Několik vět. Z tohoto setkání pořídila záznam Československá televize. Jakeš během svého projevu pronesl mnohdy neobratné formulace a mluvil i o tématech, která se neměla dostat k obyčejným občanů. Záznam ze setkání, ačkoliv měl být zničen, unikl na veřejnost díky rádiu Svobodná Evropa, které projev odvysílalo. Tím se dostal k širokému spektru posluchačů, kteří se bavili na účet jednoho z nejmocnějších mužů v zemi. Kdo by se také nebavil nad tím, že si například pletl brojlery a bojlery (kuřata a ohřívače vody) a zmateně povídal o tom, že je paní Zagorová milá holka, ale bere víc než on.
Máme holé ruce
Komunistický režim se začal pomalu, ale jistě hroutit. V srpnu si demonstracemi připomněli lidé smutné události z roku 1968, na podzim vzniklo hnutí STUHA, které pod vedením Jiřího Dienstbiera, Marka Bendy a Šimona Pánka mělo za úkol připravit demonstraci k příležitosti 17. listopadu, kdy si studenti měli připomenout 50leté výročí od uzavření českých vysokých škol během nacistické okupace. Samotnou akci zaštiťoval Socialistický svaz mládeže (SSM), a aby byla akce povolena, musel jít průvod místo městem směrem na Vyšehrad.
V 16:00 začala manifestace na Albertově. Už během projevů měli studenti transparenty a skandovali hesla jako „Masaryka na stovku (v té době byl na stokoruně Klement Gottwald), Jakeše do koše,“ nebo „konec vlády jedné strany“. Na Vyšehradském hřbitově došli demonstranti k hrobu Karla Hynka Máchy, kde měla být akce ukončena. Dav ale pokračoval přes Karlovo náměstí směrem na Václavské náměstí. Jelikož se bezpečnostní složky obávaly, že dav půjde právě tam, nebo na Hrad, rozhodly se zatarasit Most 1. máje (dnešní Most legií) a tím demonstranty uvěznily na Národní třídě.
Zde zůstali demonstranti poklidně, byli vyzývání k rozchodu, což jim bylo i umožněno. Studenti skandovali dnes již známé heslo „máme holé ruce“. Tady také nastal zvrat, kdy po osmé hodině začaly složky postupovat proti studentům. Několik minut po deváté bylo po všem. Represivní složky surově zbily studenty. Podle nezávislé komise bylo zraněno 568 lidí. Šířila se i nepravdivá zpráva o smrti studenta Martina Šmída, kterou si vymyslela vrátná kolejí v Troji Drahomíra Dražská. Než se stihla tato zpráva vyvrátit, už si žila svým vlastním životem a přispěla k tomu, že zaktivovala odpor i u do té doby nezaujatých obyvatel.
Havel na Hrad!
Události nabraly rychlý spád. 18. listopadu začala stávkovat pražská divadla a pražští studenti, zpráva o „smrti“ studenta Šmída se dostala do zpráv Svobodné Evropy. Další den, 19. listopadu vzniklo v pražském Činoherním klubu Občanské fórum pod vedením Václava Havla, na Slovensku vznikla i jeho obdoba Verejnosť proti násiliu v čele s Milanem Kňažkem. Bylo natočeno video se studentem jménem Martin Šmíd, které ale působilo tak, jako by bylo podvrh, proto nebylo příliš důvěryhodné a lidé stále věřili tomu, že na Národní třídě opravdu někdo zemřel. Hned 20. listopadu už stávkovala většina pražských VŠ, konaly se velké demonstrace v Praze (až 150 000 lidí) a v Brně (asi 40 000 lidí). V úterý 21. listopadu už stávkovaly VŠ i jinde po republice a večer na demonstraci na Václavském náměstí vystoupili před 200 000 davem z balkonu paláce Hvězda, sídla nakladatelství Melantrich, Václav Havel a Marta Kubišová, která zazpívala dnes již ikonickou skladbu sametové revoluce „Modlitba pro Martu“. V dalších dnech opět probíhaly demonstrace, ale komunistický režim stále nepovolil. Do Prahy se sjížděly Lidové milice, ministr obrany Václavík dokonce nabízel použití armády ke sjednání pořádku.
V pátek 24. listopadu dali své funkce k dispozici členové ÚV KSČ v čele s Milošem Jakešem. V sobotu 25. listopadu na Letenské pláni demonstrovalo až 800 000 lidí na podporu OF. Zlomem bylo i to, že celou demonstraci přenášela živě Československá televize. V neděli 26. listopadu se setkal Václav Havel s premiérem Ladislavem Adamcem a 27. listopadu začala generální stávka. Situace už byla neudržitelná a 29. listopadu byly zrušeny ústavní články o vedoucí úloze KSČ. Už 4. prosince byly otevřeny hranice s Rakouskem a 10. prosince byla jmenována vláda, ve které už nebyli komunisté v převaze. Stávky a celou revoluci ukončil až 29. prosinec 1989, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem. Paradoxně přísahal ještě věrnost Československé socialistické republice. Té republice, jejíž zřízení Havlovi ztěžovalo celý život.
Konec vlády jedné strany
Nejde říci, že od té doby bylo vše růžové. Nové státní zřízení se muselo vypořádat s mnoha problémy, které mu tady zanechala 40 let dlouhá vláda komunistů. Začal se řešit odsun sovětských vojsk, v červnu proběhly první svobodné volby, které drtivě ovládlo Občanské fórum. Jakoby se ale s uvolněním poměrů uvolnil i vztah mezi Čechy a Slováky. První předzvěstí konfliktů byla tzv. pomlčková válka, tedy spor o název státu. Kdo by ale čekal, že to bude jen začátek konce soustátí Čechů a Slováků. Ale to je zase jiný příběh.
Matěj Košař
předseda WHO v modelu OSN
matej.kosar@amo.cz
