Patricie Vanická je nejen předsedkyní orgánu UNEA na Pražském studentském summitu, ale také má vášeň pro cestování. Povídali jsme si spolu o jejím pobytu v Gruzii, o turistice v nesvobodných zemích a o různých užitečných tipech pro aspirující světoběžníky.
Dělám s tebou rozhovor online, protože jsi v době rozhovoru Gruzii. Co tě do této země táhlo?
Úplnou náhodou jsem se sem dostala už minulý rok a hned jsem si to tu zamilovala. Půjčili jsme si na den auto a dojeli do horského střediska v Gudauri, kam jsme se letos s kamarádkou rozhodly vrátit na lyže. Lidé jsou tu pohostinní, a když se s nimi aspoň trochu znáte, rakticky si vás adoptují a představí i zbytku rodiny. Samozřejmě tady taky královsky dobře vaří.
Vidíš v zemi za ten necelý rok rozdíl? Byla jsi se podívat na prodemokratických protestech?
Na jaře jsem na protestech byla a nebála jsem se. Nebylo to na většině míst tak dramatické, jak to média vykreslovala. Vlastně díky téhle skutečnosti a tomu, že v zemi mám přátele, jsem se nebála teď jít znovu. Hodně se to změnilo a bezpečnostní složky se snaží více zastrašovat. Protestů se stále účastní obrovské množství lidí, ale viděla jsem i brutální násilí ze strany policie. Všude po Tbilisi potkáváte neoznačené dodávky plné ozbrojenců. Zároveň už se tolik nezatýká, policie místo toho začala vydávat vysoké pokuty. Pokud se člověk vyloženě nesnaží dostat do problémů, nic se mu jako turistovi nestane. Pro všechny ty lidi na protestech mám ohromný respekt.
Jaký je tvůj celkový pohled na turismus v nesvobodných zemích?
Začala bych tím, že jsem v extrémně nesvobodné zemi ještě nebyla a třeba do Afghánistánu bych ani nejela. Na druhou stranu chápu, proč do těchto zemí lidé jezdí. Je to svět nedotčený turismem a kultura bývá naprosto odlišná. Já osobně bych se bála, že cokoliv, co v takové zemi udělám, nějak podpoří tamní režim. Zároveň nejde na tyto země kompletně zanevřít. Proto třeba v Gruzii chodím co nejvíce do podniků s vyvěšenou vlajkou EU, abych pomohla těm, se kterými sdílím ideologické hodnoty. Překážky vidím hlavně v systému, ne v lidech.
Cestování může být velmi drahá záležitost. Máš nějaké tipy pro lidi našeho věku, jak ušetřit?
Pro nás mladé je teď na cestování perfektní doba. Jasná odpověď jsou hostely, se kterými mám jedině dobré zkušenosti a osobně velmi doporučuji pro dělání nových přátel na cestách. Ještě více se dá ušetřit pomocí aplikace CouchSurfing, kde platíte jen malý
měsíční poplatek a pak bydlíte u někoho zadarmo „na gauči“. Překvapivě dobrý je i Facebook s různými cestovatelskými skupinami a za zmínku stojí platformy na „house sitting“, v rámci něhož jedete pohlídat někomu dům a máte tak luxusní ubytování. Jinak se vyplatí si číst před odjezdem různé blogy, během cesty stopovat, nechodit třikrát denně do restaurace a tak dále. Záleží jen na tom, jak má člověk nastavené hranice.
Pokud vám něco není příjemné, umět si říct ne je klíčová dovednost.
Jaké máš ty hranice v rámci CouchSurfingu? Jak si vybíráš lidi, u kterých víš, že je v pořádku přespat?
Když cestujete sami, je samozřejmě velký rozdíl, jestli jste muž nebo žena. Logicky se snažím přespávat u žen, ale pokud to ale není možné, vždy si vybírám ta místa, která mají od žen dobré recenze. Důležité je hlavně si umět říct ne, když vám něco není příjemné.
Zní to všechno velmi dobrodružně, ale co dělat v případě, že jsem na střední škole a rodiče mě ještě nechtějí pustit samotného?
Na to jsou ideální programy Erasmus+ sponzorované Evropskou unií, v rámci nichž můžete vyjet na týden třeba do Litvy nebo do Španělska. Máte hrazenou cestu, ubytování i jídlo. Rodiče často slyší na to, že je tam vždy nějaký vzdělávací program, ale zbyde vám i dost volného času na cestování po okolí. Upřímně se taky vyplatí tyto pobyty hledat na Facebooku, často se skupiny jmenují na způsob „Youth projects Czech Republic“. Dobré osobní zkušenosti mám s Evropským centrem mládeže Břeclav, kde mají všechno přehledně vypsané na stránkách a komunikace s nimi probíhá hladce.
Můžeš mi povědět něco o tvých zkušenostech s dobrovolnictvím? Kam se můžu obrátit?
Už jsem byla dobrovolničit několikrát, protože z mého pohledu je to ideální způsob cestování. Není to o tom jen rychle projet novou zemi, ale opravdu jste déle na určitém místě, které dobře poznáte a zároveň něco po sobě zanecháte. Často si musíte platit dopravu, ale ubytování a jídlo bývá zdarma a na oplátku každý den několik hodin pracujete. V osmnácti jsem přes platformu Workaway pomáhala rodině opravovat zámeček ve francouzských Pyrenejích a poslední léto jsem byla na několik měsíců v eko komunitě v Řecku přes Evropský sbor solidarity. Ten se liší v tom, že vám je proplacena cesta a na den dostanete i pár eur kapesného. Za zmínku stojí třeba i organizace WWOOF a Worldpackers. Na těchto projektech se poznáte s podobně nastavenými lidmi a pravděpodobně si velmi dobře sednete. Je potřeba si dávat pozor na to, aby vám tyto zkušenosti také něco vracely. Člověk se nesmí úplně strhat na věcech, které ho nebaví nebo mu nedávají smysl.
Teď trochu filozofická otázka – myslíš si, že je dobré mít po cestě kam se vracet?
Znám lidi, pro které je cestování útěkem od vlastních problémů. Pro mě je ale důležité mít se kam vrátit. Je to klišé, ale čím víc člověk cestuje, tím víc si uvědomuje, jak hezky se vlastně u nás máme. V určitých aspektech je to jinde lepší, ale celkově se mi zdá, že v Česku se nám oproti zemím na východě i na západě žije moc dobře. Cestování je dobré pro poznávání jiných lidí a inspiraci z rozmanitých kultur, tohle je podle mě také jeho přínos.
Zní to, že jsi už byla všude, ale jaká je teď tvá vysněná destinace?
Dlouho v hlavě mám Indonésii, kterou vlastně také nemůžeme považovat za demokracii v tom našem západním smyslu slova. Láká mě na ní její kultura, která se ještě na každém ostrově liší třeba i s náboženstvím. Chtěla bych ty ostrovy delší dobu prozkoumávat a mít možnost je porovnat. Zároveň se také ohromně těším na Nový Zéland a jeho přírodu – tam se podívám příští rok v rámci meziuniverzitní dohody, kterou má s tamní školou Karlova univerzita.
Děkuji ti za rozhovor! Máš nějaké konečné poselství pro budoucí cestovatele?
Pokud jste na střední škole, opravdu doporučuji začít s programem Erasmus+, který opravdu není jen pro školní třídy, ale i pro jednotlivce. Lidé na něm už často cestují, vy od nich můžete načerpat další inspiraci a potom už to jde úplně samo. Budete mít kamarády po celém světě, budete za nimi moct jezdit a objevovat země očima místních. Nic lepšího podle mě není.
Vít Šefl
náměstek generální tajemnice Rady EU
vit.sefl@amo.cz
více informací ▼
Vít Šefl studuje teritoriální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a Pražský studentský summit spoluvytváří první rok. Narodil se v Hořovicích, ale v Praze tráví celý svůj život – přesto nemůže říct, že se by vyznal. V minulosti vystřídal celou škálu zaměstnání od dokumentaristy pro Paměť Národa po bedňáka. Když má chvíli volno, rád objevuje zákoutí republiky, leze na stěně a přemýšlí nad tím, jaké by to bylo žít ve filmu od Wese Andersona.
