Před odjezdem na Erasmus je skoro povinností vyslechnout si od všech, že to bude nejlepší semestr života, plný pozitivních zážitků. Ve snaze naplnit tato očekávání si tak člověk užívá možnost najednou opustit život doma, skamarádit se s lidmi z celého světa a poznat zemi z úplně jiného pohledu než jako turista. Přesně taková byla donedávna moje zkušenost, a to až do předminulého týdne, kdy se to všechno tak trochu obrátilo vzhůru nohama.
Ze začátku to všechno působilo nenápadně, skoro jako další kuriozita, kterou si můžu napsat na seznam zážitků. Proto mi připadalo až úsměvné, když byla výuka najednou zrušena kvůli „meteorologické situaci“. Meteorologická situace? V Česku by nám profesoři vysmáli, kdyby někoho napadlo rušit školu kvůli dešti. Nedělám si s tím hlavu, považuji to jenom za další kulturní výstřednost a spokojeně jdu domů. Tam si bezstarostně plánuji program na halloweenskou party. Není přece škola, tak proč toho nevyužít.
Druhý den ale pomalu přicházejí zprávy. Skupinami na WhatsAppu otřásají hrozivá videa ukazující zaplavené ulice, most padající pod náporem vody a stanici metra ukrytou pod hladinou. Všechno se to ale stále zdá hrozně vzdálené. Když jde člověk městem, nezpozoruje žádný rozdíl – turisté se stále fotí před nedotčenými památkami, obchody jsou plné lidí nakupujících halloweenské ozdoby. Jediný náznak, že je snad něco v nepořádku, jsou prázdné regály s vodou, vykoupené ze strachu, že by se mohly přerušit dodávky vody. Ani většinou studentů novinky nijak neotřesou; mentality „nejlepší semestr života“ je těžší se zbavit, než se zdá. Naplánovaná halloweenská párty se koná beze změn a ani já, protože fomo mi za to nestojí, tak neplánuji zůstat doma. Moje svědomí nachází útěchu alespoň v tom, že se s pár kamarády dohodneme, že kostýmy tentokrát necháme doma.
Samotná oslava se nese v podivném duchu. Nejde se vyvarovat pocitu, že zatímco my si užíváme, popíjíme alkohol a pouštíme hudbu, jenom pár kilometrů od nás lidé nemají kde spát, nebo dokonce pohřešují své blízké. S několika kamarády se po chvíli loučíme a plánujeme další den dojít do zasažených oblastí.
Počet ostatních dobrovolníků, které následující ráno potkáváme na jihu města a kteří se s námi vydávají pěšky do zasažených městeček, je neuvěřitelný. Upřímně mě to dojímá. Všechen příjemný pocit však mizí v momentě, kdy přejdeme most. Normální svět zůstává za námi a vstupujeme do něčeho, co připomíná scénu z postapokalyptického filmu. Auta jsou zmačkaná a nahromaděná na sobě, jako kdyby to byly dětské hračky. Vnitřky ložnic a obývacích pokojů jsou poházené na ulicích a všechna jejich útulnost se proměňuje jenom v haldu dřeva nasáklou bahnem. Brodíme se vodou a brzy dostáváme první úkol: rozvážet vodu v nákupním vozíku a nabízet ji místním. Vlečeme vozík, jak nám to jen rozbité ulice dovolují, a v jednom okamžiku se dostáváme k místní stanici metra. Tam si najednou uvědomuji důležitou vzpomínku – měsíc zpátky jsem totiž čistou náhodou přesně touhle stanicí projížděl. Malebnou stanici na jihu Valencie jsem teď jenom stěží poznával v tom celém zmatku a došlo mi, jak blízko to neštěstí vlastně celou dobu je. Nebyl jsem už jenom v nějakém neznámém městě, do kterého jsme museli jít hodinu pěšky, ale v místě, které jsem na vlastní oči viděl před celou touhle katastrofou.
Zbytek dne pomáháme s tříděním humanitární pomoci a když se začíná stmívat, míříme vyčerpaní domů. Následující den se rozhodnu zůstat doma a odpočinout si, ale nedokážu si nevšimnout, v jak privilegované pozici se nacházím. Doma můžu sedět na gauči a být spokojený s tím, že jsem pomohl. Ale lidé v Paiportě? Ti se mohou na konci dne odreagovat jen tak, že si sednou mezi zbytky svých oblíbených věcí a doufají, že někde v té hromadě hlíny najdou něco, co zůstalo nepoškozené. Cítím se z toho všeho mizerně a honí se mi hlavou, jestli to vážně dělám, abych těm lidem pomohl, nebo jen z nějakého zvráceného důvodu, abych se v tomto období dokázal cítit sám se sebou dobře. Ale pomáhat s pochybnými úmysly je pořád lepší než nedělat nic. A tak se následující dny vydáváme znovu a znovu směrem do zasažených oblastí a pomáháme, kde se dá. Uklízíme garáž, kopeme bláto ze školní zahrady, vyklízíme zničené pokoje – jednoduše jdeme tam, kde nás lidé požádají o pomoc.
Příležitosti k práci na sebe nikdy nenechají dlouho čekat.
Po týdnu a půl už jednoduše nemám sílu. Fyzickou, ale hlavně tu duševní. Navíc se znovu obnovuje výuka na univerzitě a my se tak vydáváme, alespoň prozatím, na jednu z posledních cest do zasažených oblastí. Jako kdyby se nám osud snažil ukázat, že práce tam rozhodně nekončí, je právě tohle dobrovolničení jedno z nejvíce fyzicky náročných. Budou to ještě týdny, možná měsíce, než se tam život vrátí do normálu.
Tohle všechno není vina lidí, kteří tam bydlí – je to vina nás všech. Pokud se budeme k naší planetě dál chovat, jako bychom měli náhradní, budou příště hrozivé novinové články mluvit právě o našich domovech. A zatímco v následujících měsících budou někteří odlétat na víkendové výlety, projíždět kilometry v prázdném autě a dohadovat se o existenci změny klimatu, na jihu Valencie budou lidé stále hrabat bláto ze svých obýváků.
Vít Poříz
náměstek generální tajemnice Rady EU
vit.poriz@amo.cz
