Východní Berlín, konec listopadu 1987, kolem půlnoci. Ve sklepě starého činžovního domu čtrnáctiletý Tim Eisenlohr sešívá stránky pololegálního časopisu o problematice životního prostředí. Na stroji propašovaném ze Západu ho tiskne se svými přáteli. Socialistickou Německou demokratickou republiku tou dobou sužuje silné znečištění ovzduší, zanešení řek, kyselé deště nebo nebezpečné jaderné reaktory. Nesmí se o tom ale mluvit – vláda NDR totiž označila informace o životním prostředí jako tajné. V tom se otevřou dveře a do místnosti vtrhne kolem patnácti ozbrojených členů Staatssicherheit. Někteří dokonce tasí zbraně, v doprovodu prokurátora křičí „ruce vzhůru” a shromážděné aktivisty v rámci takzvané akce „Past” pozatýkají.
Operace byla součástí boje východoněmecké tajné policie Stasi proti skupině lidí usilujících o čistší životní prostředí a právo svobody slova. Nakonec se ale policii vymstila, skončila pro ni totiž neúspěchem a trpkým ponížením.
Státní průmysl a intenzivní využívání hnědého uhlí jako hlavního zdroje energie vedly v NDR k drastickému zhoršení kvality ovzduší a vody. Znečištění dosahovalo takové úrovně, že přímo ohrožovalo životy lidí. Ve východním Německu, kde neexistovaly svobodný tisk a názorová svoboda , bylo ale i pouhé upozorňování na základní ekologické problémy přísně tabu. Zatímco západní Berlín varoval před silnou smogovou situací, noviny ve východní části města hlásily „slunečné a jasné počasí“. Ekologická data byla v NDR prohlášena za státní tajemství, shromažďování aktivistů bylo zakázáno, a za kritiku režimu hrozilo až desetileté vězení.
„Nechtěli jsme žít v této každodenní lži, chtěli jsme žít v pravdě a svým vlastním autentickým a pravdivým životním stylem ukázat, že to myslíme vážně,” vzpomíná v rozhovoru pro BBC Christian Halbrock, jeden ze spoluzakladatelů časopisu zmíněného v úvodu. Ekologický magazín vznikal ve sklepě liberálního pastora a byl tištěn pod záminkou interních dokumentů církve. V praxi byl nicméně z ruky do ruky šířen daleko za hranice Berlína.
„Na rozdíl ode dneška, kdy mnoho lidí vnímá klimatickou změnu jako něco trochu abstraktního, jsme tehdejší destrukci cítili všemi smysly,” zmiňuje ve stejném rozhovoru Gisela Kallenbachová, chemická inženýrka, která pracovala ve výzkumném institutu v Lipsku. I opatrné pokusy upozornit na tyto problémy ale mohly mít dramatické důsledky. V roce 1983 Kallenbachová a její kolegové vytvořili plakát o smogovém znečištění a vyvěsili ho na chodbě institutu. Věděli, že ekologická data byla označena za státní tajemství, použili proto pouze fakta z odborných knih, které už byly oficiálně v NDR publikovány. „Většinou si interních plakátů nikdo příliš nevšímá, ale tento se šířil jako požár,“ vzpomíná Kallenbachová. Po dvou hodinách přišel příkaz plakát odstranit. Následující den byli ona i její kolegové předvoláni, a když se odmítli omluvit, čekalo je sledování a zastrašování od Stasi.
Bylo to právě v této atmosféře, kdy tajná policie připravila operaci „Past”. Osudového 24. listopadu 1987 se měl původně tisknout daleko nebezpečnější materiál než ekologický časopis, ale i s ohledem na přítomnost teprve čtrnáctiletého Tima došlo na poslední chvíli ke změně plánu. Když do sklepní místnosti vtrhla Stasi, přítomní tam v podstatě nedělali nic ilegálního. Zátah, který se dotkl i soukromého bytu pastora, šokoval a rozčílil církev. Ve východním Berlíně došlo ke spontánnímu solidárnímu protestu a akce tajné policie si tak rychle povšimli i za berlínskou zdí. Zapojily se dokonce i Spojené státy, které v rezoluci kongresu vyjádřily znepokojení nad zatýkáním.
Důležité bylo i načasování těchto událostí – o měsíc později, v prosinci 1987, se totiž americký prezident Ronald Reagan a sovětský lídr Michail Gorbačov sešli na zásadním summitu ve Washingtonu a už dříve toho roku Reagan Gorbačova vyzval ke zboření berlínské zdi. Stát musel ustoupit tváří v tvář zmaru operace Past, při níž byli zatčeni lidé, kteří ve skutečnosti nedělali nic protizákonného a mezi kterými bylo i dítě. Roli sehrála také neschopnost státu zastavit protesty, rozzlobená církev a zahraniční novináři. Ani samotná Stasi nezůstala bez následků, její lidé strávili měsíce sepisováním zpráv o zpackané misi a následných protestech a museli zahájit další sledovací operace, aby se vypořádali s následky. To vše kvůli razii, která přinesla sedm krátce zadržených aktivistů a jednu zabavenou tiskárnu.
Zátah paradoxně také zajistil časopisu nebývalou publicitu. „Předtím o nás skoro nikdo nevěděl. Teď nás znali všichni,“ vzpomíná Tim Eisenlohr. Malý odpor dokázal způsobit velkou trhlinu ve zdánlivě neprůstupném systému. Operace „Past“ ukázala, že i diktatura může být křehká a stala se jedním z mnoha kroků, které vedly k postupné proměně východního Německa a nakonec k jeho znovusjednocení. Pro Eisenlohra, Kallenbachovou i Halbrocka zůstává ekologický aktivismus celoživotním posláním – i dnes se věnují ochraně životního prostředí a podpoře lidských práv. Jejich příběh je připomínkou, že i malý odpor může vést k velkým změnám.

Vít Poříz
náměstek generální tajemnice Rady EU
vit.poriz@amo.cz