Už jste slyšeli o filmech Wese Andersona? Režisér snímků Grandhotel Budapešť nebo Moonrise kingdom, často označovaný za “nejsvéráznějšího filmaře současnosti,” svou imaginací inspiruje diváky z celého světa. Jen málokterý tvůrce se může pochlubit tím, že komunita jeho fanoušků na vlastní pěst shromažďuje fotografie míst, které jako by vypadly z jeho filmů (webová a instagramová stránka Accidentally Wes Anderson je příjemným místem pro prokrastinaci), nebo fiktivním lokacím jeho příběhů uděluje nejvyšší hodnocení na TripAdvisoru. V nedávno uvedeném filmu Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun, se v patřičném stylu vydává na průzkum fascinujícího prostředí klasické novinařiny.

Režisér jako žádný jiný

Wes Anderson ve svých filmech vytváří vlastní světy. Při jejich konstruování si ovšem pečlivě všímá detailů v tom skutečném, neváhá je vyzdvihnout nebo zasadit do nových souvislostí. Andersonovské univerzum se vyznačuje nezaměnitelnou vizuální estetikou, stejně jako pantheonem známých tváří hereckých hvězd objevujících se v režisérových filmech znova a znova (za všechny zmiňme třeba Billa Murraye, pro kterého je svérázný editor Francouzské depeše již devátou rolí v některém z režisérových filmů).

Specifická barevná paleta, oku lahodící symetričnost andersonovských filmů a až neuvěřitelné množství práce vynakládané na každičký detail se vám snadno dostanou pod kůži. Kdo viděl, ví. Způsob, jakým režisér pracuje s vizuální složkou filmu i vteřinovým načasováním jednotlivých scén, připomíná dobře nacvičenou choreografii, především je ale v každém okamžiku cítit radost ze hry. V mnohém můžeme najít inspiraci legendárním českým režisérem Karlem Zemanem, jehož nejlepší filmy jako Vynález zkázy, Cesta do pravěku nebo Baron Prášil možná znamenaly pro několik generací československých dětí i dospělých totéž, co pro velkou část publika dnes představují filmy Wese Andersona: útěk do světa fantazie a inteligentního humoru.

Milostný dopis novinářům

Nejnovější film, prezentovaný jako “milostný dopis novinářům” diváky přenáší do redakce nedělní přílohy deníku Liberty, Kansas Evening Sun při tvorbě jejího posledního čísla. V režisérově oblíbeném “románovém stylu” vyprávění rozděleném na jednotlivé články tak sledujeme čtyři velmi odlišné a navzájem oddělené příběhy. Nejprve se s Owenem Wilsonem na kole vydáme na francouzskou obdobu Honest guide městečkem Ennui, poté přichází asi nejzajímavější příběh odsouzeného psychopata a malíře (Benicio del Toro), ze kterého se Adrien Brody jako obchodník s uměním snaží za zdmi vězení udělat uměleckou senzaci. V dalším článku spolu Frances McDormand a Timothée Chalamet v rolích stárnoucí novinářky a vůdce studentského povstání revidují revoluční manifest a objevují hranice vzájemné blízkosti. Vše pak uzavírá akční příběh plný pronásledování a vynikajícího jídla s Jeffreym Wrightem v hlavní roli. Jak vidno, Anderson si může dovolit angažovat do jednoho filmu takové množství známých herců, které by vystačilo zhruba pro pět filmových trháků, a to často jen do několikavteřinových rolí.

Mozaika barev a pocitů

Jak se to od režiséra už očekává, sledování filmu je jízda. Černobílý obraz se mění na barevný klidně uprostřed scény, následuje kadence komiksových animací a triků, hned poté všechny postavy zamrznou v pohybu a čekají na komentář vypravěče. Kdo čeká kreativitu a imaginaci ve vyprávění, rozhodně nebude zklamán. 

Koncept několika epizodních příběhů, který film odlišuje od běžné produkce, je paradoxně možná právě to, co na něm mnohým bude vadit. I když dává režisérovi prostor neustále představovat nové nápady, divákovi brání se sžít s postavami tak, jak by tomu bylo u klasického celovečerního filmu. Jakmile vás příběh vtáhne, je tu jiný. Protože mezi sebou jednotlivé části postrádají jednotící linku, místo nosného děje film občas nabízí spíše sled scének a vypointovaných vtipů.

Pokud vnímáme Andersona především jako mistra formy, je Francouzská depeše opravdu nejandersonovštějším filmem ze všech. Otázkou ale zůstává, jestli jsou líbivé vizuály, sled animací a záliba v detailech to hlavní, co vždycky dělalo jeho filmy skvělými. I když si sledování snímku nelze neužívat, občas se zdá, že si Wes Anderson už jenom hraje na Wese Andersona. A nebo si prostě jen hraje. Pořád ale platí, že hra je to, co tomuto svéráznému režisérovi jde nejlíp. Pokud chcete strávit chvilku v jeho světě spolu s novináři, pozorovateli a vypravěči každodenních příběhů, nezbývá, než se nechat unést. 

Anna Marie Podlipná

Anna Marie Podlipná

místopředsedkyně UNSC v modelu OSN, šéfredaktorka Chronu

anna.marie.podlipna@amo.cz

více informací ▼

Aniččiným prvním dětským snem bylo stát se pilotkou stíhačky. Posléze se rozhodla, že přeci jen raději bude spisovatelkou, a proto teď zcela logicky nastupuje na Přírodovědeckou fakultu. Pravděpodobně ji najdete na nádraží, jak si vybírá vlak pro další ze svých spontánních výletů bez předem stanoveného cíle. Díky téhle své zálibě tak už ve vlaku zvládne napsat báseň (nebo vlastní medailonek), či uvařit čínskou polévku. Radost jí udělá dobrá hudba a špatné vtipy, kromě toho má v oblibě chození po horách, pohoršování lidí zpíváním na ulici a koupáním v kašnách nebo chaotické vaření.