Existuje mnoho zemí, které se mohou ve své moderní historii pyšnit vysokým počtem vojenských pučů. Existuje ovšem mizivý počet zemí, které se mohou pyšnit vojenskými puči vzniknuvšími na obranu demokracie. Když Turecko institucionálně přeťalo pouta se svou osmanskou minulostí založením republiky v roce 1923, nabrala země ostrý kurz směr Západ. A tohohle směru se držela doslova přes mrtvoly.

Zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk během první dekády obrátil naruby každý aspekt turecké společnosti. Zakládání národních škol, zvyšování gramotnosti, zrušení islámu jako oficiálního náboženství, zrušení náboženských sekt, ministerstva pro právo šaría, sekularizace republiky, právo žen volit a být voleny do parlamentu, přechod na latinské písmo, zákaz nosit fez. To všechno v sobě dodnes nese Atatürkův obraz turecké historické paměti.

Nutno připomenout, že skoro každé Kemalovo rozhodnutí bylo a je Turky takřka uctíváno a dodnes je jeho odkaz v zemi všudypřítomný. Z pouličních výloh, na čelních deskách autobusů, na stěnách škol –⁠ na každém místě, které je lidem na očích, Turci vystavují Atatürkovy portréty a fotografie.

Kult osobnosti

Dear Sirs, you may see an exceptional genius in centuries. It is very unfortunate for us that the great genius of this era came up from the Turkish Nation. There was nothing to be done against the brilliance of Mustafa Kemal.”  Těmito slovy se bránil George Lloyd, britský premiér za první světové války proti nařknutí, že Británie selhala při dobývání Dardanel. Mustafa Kemal, muž, který za první světové války ubránil Bospor a s ním celou Anatólii před vojenskou přesilou britského impéria, postavil základy republikánského kultu osobnosti. A ten trvá dodnes.

Turecká armáda si tak velmi silně upevnila svoji roli v politice, a to právě díky úzkému spojení s Kemalovou osobou, který z armády vzešel. Generálové se tak neoficiálně pasovali do role strážců Atatürkova odkazu a mladí muži dodnes frází “Mustafa Kemal’in askeriyiz” připomínají, že jsou Atatürkovými vojáky poté, co ukončí povinnou šestiměsíční vojenskou službu.

Atatürkovi vojáci

Ať už to byl pokus, memorandum nebo zdařilý coup d’état proti legitimně zvolené vládě v roce 1960, 1963, 1969, 1971, 1980 nebo 1997, turecká armáda se povětšinou odvolávala na odklon od Atatürkovy sekularizační republikánské politiky západního vzoru. Nutno ovšem podotknout, že se nikdy nejednalo o celou armádu, ale pouze o její část. Podotknout je také nutné, že ne vždy se jednalo čistě o ochranu demokracie, ale spíše o mocenské hry. Široká veřejnost nicméně vojenské puče podporovala právě s odkazem na oficiální důvod, totiž na ochranu demokracie a obranu Atatürkových ideálů.

Turecký předseda vlády Adnan Merdenes byl například v roce 1960 popraven za své úmysly o navázání vztahů s Moskvou –⁠ v atmosféře studené války nemyslitelný krok krátce poté, co Turecko vstoupilo do NATO. V roce 1980 se pak silou chopil moci generál Kenan Evren, který tak reagoval na dlouhodobě nezvládnuté násilné střety. V ulicích se vzájemně zabíjely pravicové, levicové a islamistické skupiny, jež zmítaly zemi vlnami násilí a chaosu.

Nové tisíciletí, nová ideologie?

Asi se ptáte, jak je to s vojenským pučem roku 2007 a tím posledním –⁠ stále neobjasněným –⁠ roku 2016. Po konci studené války došlo během devadesátých let k zahájení rozsáhlých vojenských reforem a změnám ve veřejném mínění. Turecká zahraniční politika se upla na vstup do Evropské unie, k válce v Iráku a možnému řešení kyperského konfliktu.

To, že se tyto naděje zdají v současné době spíše marné, je už další otázka. Turecká veřejnost na domácí scéně vynesla na začátku tisíciletí k moci AKP a sní současného prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Prezidentovy první roky u moci se nesly ve znamení ekonomického růstu a poklesu podpory vojenských intervencí do civilních záležitostí.

Zinscenovaný puč

Počátkem druhého tisíciletí vojenský generální štáb podporoval tureckou cestu k Evropské unii a reformám v občansko-vojenských vztazích nestál v cestě. Postoj některých generálů k AKP však nesdíleli důstojníci takzvaného pevného jádra, kteří plánovali převrat. Jejich veřejné sdílení názorů ovšem vedlo k odhalení plánů převratu. To paradoxně urychlilo a upevnilo reformní procesy v civilně-vojenských vztazích, kterým se spiklenci pokoušeli zabránit.

Do hry ovšem v posledních letech vstoupila také Erdoğanova představa o podobě turecké nezávislosti, která vedla k nejvyšší inflaci v historii země, omezování občanských práv a svobod, odklonu od sekularizační politiky, k opětovné islamizaci státu a konsolidaci veškeré moci do prezidentových rukou.

Právě tato realita vedla k poslednímu pokusu o puč, který byl namířen proti Erdoğanovi. Zda se už jednalo o část armády, členy některé z teroristických skupin, následovníky kultu Fethullaha Gülena, jinou prezidentovu opozici či bylo vše zinscenované, puč poskytl prezidentovi vhodný důvod pro odklizení nepohodlných vojenských představitelů. Kdo za posledním pokusem ve skutečnosti stál dosud není jasné. Jedno jasné ovšem je. Zadržení pučisté uvedli, že chtějí převzít moc, aby před prezidentem ochránili demokracii, ubránili Turecko proti rostoucí autokratičnosti režimu a navrátili Turecko zpět do kemalistických vod.

Autorka žije v Turecku

Esther Hyhlíková

Esther Hyhlíková

náměstkyně generálního tajemníka v modelu NATO

esther.hyhlikova@amo.cz

více informací ▼

Wanna be novinářka, news junkie, expertka na bohémský životní styl a low key průšvihy, fanynka horských přechodů, autostopů a postmoderní literatury. Na summitu jsem letos po páté, poprvé však v roli předsedkyně. Když nepředsedám, trávím čas na své Alma mater, the one and only Masarykova univerzita, kde studuji mimo žurnalistiku také bezpečnostní a strategická studia.