Na summitu se vás všechny snažíme naučit, jak kriticky přemýšlet, vyhledávat si informace a vzdělávat se. Bohužel i profesionální média vás někdy mohou svést na chybnou cestu. A jednou z oblastí, kde se toto děje poměrně často, je obrana a fungování ozbrojených složek.

Hned na úvod varování pro čtenáře – toto téma není zrovna jednoduché na čtení, nicméně je důležité mu rozumnět, protože pokud bude vojenská a obranná politika založená na chybných představách, lidé budou umírat. Autor tedy doufá, že si z článku odnesete porozumění tomu, jak média přistupují k vojenským tématům, a na co byste měli nahlížet opatrně.

Válka přitahuje

Vojenské záležitosti mají neodolatelný appeal pro mnoho lidí. A není se příliš čemu divit. Televize a YouTube nás od mládí bombardují dokumenty často pochybné kvality, školy a rodiče nás tahají do muzeí, moderní vojenské záležitosti se často dostávají do středobodu zájmu médií (vzpomeňme ságu Pandur nebo Radar v Brdech). A je zde i jednoduchý fakt, že vojenská technika jakéhokoliv druhu je prostě cool. Není tedy překvapivé, že nejen na internetu potkáte mnoho amatérů, kteří vyjadřují své názory na obrannou tematiku, aniž by byli jakkoliv kvalifikovaní o ní mluvit (jeden napsal tento článek). Jejich myšlenky se pohybují na škále od “poměrně rozumný” po “výtvory zrůd z nejtemnějších hlubin Dantova Inferna” – létající obrněné transportéry a ponorné letadlové lodě dodnes straší autorovy sny. 

Informační šum

Většina takových samouků je naprosto neškodná, problém ovšem nastává, když se nějakého takového názoru chytí média hledající další senzaci nebo do armádní politiky začnou mluvit lidé, kteří se sice ohnání na první pohled působivými životopisy, ale jejich myšlenky jsou zhruba o půl století pozadu. I jinak velmi respektovaná média často podobné chyby dělají a dezinformace o obranné politice a technice se tak šíří mezi veřejnost a nakonec skončí u politiků. Ti pak obrannou politiku opět určují, což může mít doslova smrtící důsledky. Zastaralá technika je držena ve službě déle než by měla, což ve vyústí jen ve více ztrát nejen mezi vojáky ale i mezi civilisty. 

Pojďme se podívat na nejčastější dezinterpretace, které se v médiích objevují v souvislosti s obrannou politikou. Autor se omlouvá, že je článek velmi zaměřený na USA. Bohužel jde ale o oblast, ze které většina těchto dezinformací plyne.

Nemístná nostalgie

Jaká je poslední opravdu velká válka s rovnocennými protivníky, do které byly zapojeny západní velmoci, na kterou si vzpomenete? Pro většinu to pravděpodobně bude druhá světová válka, možná válka ve Vietnamu. Mnoho představ o tom, jak válka vypadá, je proto hluboce zakořeněno právě v těchto konfliktech. A jak praví známá herní série, válka se nikdy nemění. Lidé jsou tedy často velmi překvapeni, když zjistí, že válka se změnila, a nejsou schopni tento vývoj snadno přijmout. Což vede k odmítání nových technologií. 

Co je nové, to je špatné

Asi největší obětí této nostalgie je moderní americký víceúčelový letoun F-35, který je označovaný za “selhání” a “neschopný konkurovat předchozím modelům” takřka neustále. Velká část těchto myšlenek pochází od tzv. stíhačkové mafie, která byla aktivní v 70. letech a propagovala levná, málo technická letadla a nárokuje si design několika legendárních a velmi úspěšných letadel. “Nárokuje” je zde opravdu důležité slovo, protože neexistují důkazy, že by jejich nápady byly kdykoliv brány vážně. A není divu – nejradikálnější členové skupiny úplně odmítali věci jako radar nebo raketovou výzbroj. Toto je jednoduše stupidní. Letadla potřebují vidět a střílet trochu dál, než dovoluje stará dobrá oční bulva, což jde bez radaru jen těžko. 

Aby tento segment nebyl úplně jednostranný, tyto myšlenky nejsou zcela šílené. Pokud žijete v roce 1970. Dnes jsou jejich myšlenky sice zastaralé, nicméně PR mašina stíhačkové mafie pořád pracuje a brojí téměř proti všemu modernímu a americkému v podstatě od okamžiku, kdy vznikla. A zatím nikdy nepředpověděla nic správně. Je ovšem velmi těžké její propagandu potlačit, protože většina informací, která jejich názory vyvrací, zpravidla zůstává velmi dlouho utajena.

Popkultura a lži

Dalším způsobem, jak se dezinformace šíří, je popkultura. Každý z vás asi viděl Den Nezávislosti a podobné filmy, ve kterých se vojenství objevuje. Všichni víme, že jde o čistou fikci. Přesto se nedokážeme ubránit tomu, aby ovlivnily naše představy o tom, jak boj vypadá. Buďte si proto jistí, že vojenské aspekty těchto filmů jsou v naprosté většině případů stejně vyfabulované jako jejich scénáře.

Všechno špatně. Doopravdy?

Bohužel si vymýšlejí nejen hollywoodští scénáristé, občas si realitu přikreslí i lidé, kteří by opravdu měli podávat informace objektivně. A kupodivu má nejznámější případ takového chování s Hollywoodem dost společného. Někteří z vás možná znají film Války Pentagonu (Pentagon Wars), na který název tohoto článku odkazuje. Jde o černou komedii na základě autobiografické knihy plukovníka James Burtona. Vypráví příběh Burtona samotného, jak proráží skrz bariéry vojenské byrokracie a odhaluje kritické nedostatky, děsivé ceny, podvádění při testech a korupci spojenou s projektem nového pancéřového vozidla. Výsledky testů vyobrazené v knize a filmu údajně vyústily v radikální redesign a zachránily až na padesát tisíc životů. 

Hezký příběh. A úplná lež. Burton si na testech ve skutečnosti honil vlastní ego a jeho hlavním cílem nebylo chránit životy, ale pomstít se armádním funkcionářům za to, že odmítli jeho předchozí nápady. Sám neprokázal nic, co by armáda nevěděla, projekt byl ve skutečnosti levnější než se předpokládalo a za zdražení a zpoždění do značné míry mohl právě Burton. “Podvody” v testech, které údajně odhalil pak plynou z toho, že nerozuměl jejich fungování. Vozidlo, ze kterého se nakonec vyklubal velmi úspěšný kus techniky, si ovšem známku kontroverze nese dodnes. Kdyby bylo přepracováno podle Burtonových návrhů, kdo ví, o kolik více lidí by zemřelo v operacích v Iráku a jinde.

Upřímné nedorozumění

Mnoho dezinformací, které o obranně kolují, plyne jednoduše z toho, že novináři obraně nerozumí, mají mnoho práce a nemají čas se pořádně vzdělat ve fungování ozbrojených složek. Ukázkovým příkladem tohoto jsou články typu “Starý kus techniky porazil při tréninku Nový kus techniky! Je Nový kus techniky zbytečný?” nebo “Podvody při vojenských cvičeních!”. Tyto články na rozdíl od předchozích případů často prezentují správné a pravdivé informace, ty ovšem často podávají velmi zavádějícím způsobem.

Co se děje na cvičeních?

Toto nepochopení vychází z představy, že vojenská cvičení jsou něco jako hry. To není pravda. Vojenská cvičení se spíše podobají vědeckým experimentům, které mají prozkoumat určitou hypotézu v (relativně) kontrolovaných podmínkách. Při tréninku například testují schopnosti techniky s nějakým omezením – omezené manévrování, nefungující radar apod. Jejich cílem tedy je odtestovat různé velmi specifické scénáře a prověřit, jak dobře fungují, často v různých fázích. Není příliš šokující, že i relativně zastaralé vybavení si dovede poradit s moderní technikou, pokud je slepá a chromá.

Druhý příklad pak plyne z nepochopení procedur při cvičeních. Zmiňované podvody často spočívají v tom že se “zničené” jednotky vrací zpět později, pro další fáze cvičení – z pochopitelných důvodů se jim nepřikáže, aby se zabalily a jely domů, pokud jsou náhodou “vyřazeny z boje” po hodině cvičení. Velmi podobné je to i s případy vynalézavých velitelů, kteří radikálně změní parametry scénáře. Scénář, který je takto vytvořen, jednoduše není ten, který měl být zkoumán.

Výsledky cvičení včetně případných ztrát či nečekaných proměnných jsou pak pečlivě zaznamenány a analyzovány. Případná pochybení se proto musí hledat právě v těchto dokumentech jenomže přiznejme si, většina novinářů se nebude prohrabávat šestisetstránkovými dokumenty jen aby zjistila, že jejich senzační zpráva o podvodech v armádě není až tak senzační.

Co s tím?

Pravděpodobně jste si všimli, že většina výše zmíněných případů se týkala problematiky staré vs. nové, což je pochopitelné – většina informací o nových technologiích je stále utajena. I lidem kvalifikovaným v oboru je tak značná část kontextu nepřístupná. Toto nutně neznamená, že nové je vždy lepší než staré – přehnané honění modernity jen kvůli tomu, aby vše vypadalo moderně je také chybou, viz katastrofální vývoj nových amerických torpédoborců. To ovšem neznamená, že by se vojenství mělo vrátit sedmdesát let do minulosti – v tak kritických otázkách, jako je obrana, je nutné tlačit na objektivitu a inovaci. Až tedy příště budete číst nějaký senzacionalizovaný článek o obraně v nespecializovaném médiu, počítejte s tím, že je dost dobře možné, že to co se dočtete nebude založené na aktuálních nebo úplných informacích. A možná půjde i o úplný hoax.

Stanislav Kamenický

Stanislav Kamenický

Deputy Secretary General of NATO

stanislav.kamenicky@amo.cz

více informací ▼

Standa je veteránem, jelikož je na Summitu už celkem popáté. Pro svůj pátý ročník se vrací do svého milovaného NATO, ve kterém začínal. Jeho životním mottem je „žádný plán nepřežije kontakt s nepřítelem,” takže od něj můžete čekat spoustu opravdu velmi „zajímavých” improvizací. Za žádnou cenu nevytahujte v jeho společnosti jakékoliv námořní téma, jinak mu na dvě hodiny nezavřete pusu. Kromě toho si ale rád posedí a popije s kýmkoliv.