Námořní a letecká doprava v Tchajwanské úžině byla náhle nucena změnit kurz v dnešních ranních hodinách kvůli neočekávanému námořnímu a leteckému cvičení Námořnictva čínské lidové republiky poblíž souostroví Penghu, které je provincií Tchaj-wanu. Cvičení se účastní nejméně 20 plavidel, včetně nové čínské letadlové lodi Shandong. Tchajwanská prezidentka Cchaj Jing-wen podala protest proti aktivitám čínského námořnictvo a vyjádřila obavy z narušení tchajwanské autonomie. Admirál Shen Jinlong, vrchní velitel čínského námořnictva, odpověděl, že cvičení je striktně „poslední část testů interoperability lodi Shandong se zbytkem flotily.“ Spojené státy, které tchajwanskou nezávislost garantují, jednání Číny odsoudily a vyzvaly k okamžitému ukončení cvičení a uvolnění dopravy.

Background

Čínská občanská válka mezi vládním Kuomintangem a komunistickou stranou vypukla v roce 1927 a trvala, s přerušením během japonské invaze, do roku 1949, kdy skončila komunistickým vítězstvím. Zbytky Kuomintangu se stáhly na Tchaj-wan a okolní ostrovy a začaly se připravovat na poslední bitvu, která ovšem nikdy nepřišla, především díky ochraně Spojených států. Prezident Truman sice zpočátku nebyl příliš nakloněný myšlence Tchajwancům pomáhat, to se ovšem změnilo s vypuknutím Korejské války a aplikací doktríny zadržování komunismu v Asii. Tchaj-wan se také stal příjemcem značné americké finanční pomoci mířené do armády i ekonomiky ostrova. Tchaj-wan se tak v 60. letech stal jedním z prvních „Asijských tygrů“ s bující ekonomikou a velkým zaměřením na export.

Sedmdesátá léta měla pro vztahy Tchaj-wanu, Číny a zbytku světa dalekosáhlé důsledky. V roce 1971 byla Čínská republika na Tchaj-wanu vyloučena z Rady bezpečnosti OSN a všech mezinárodních institucí na OSN navázaných a nahrazena kontinentální Čínskou lidovou republikou. Politika jedné Číny, kázaná ČLR, začala nabývat na síle a mnoho zemí přestalo Tchaj-wan uznávat ve snaze navázat vztahy s rostoucí ekonomikou kontinentální Číny. Dnes má Tchaj-wan plné diplomatické styky pouze s 13 státy OSN, především se zeměmi Latinské Ameriky, ostrovními mikrostáty a jedním pozorovatelem – Vatikánem. Tchaj-wan má ovšem velmi širokou síť neoficiálních vztahů a sází na kulturní diplomacii a poskytování transparentní a štědré vývojové pomoci chudým státům. Největší tchajwanský spojenec, Spojené státy, oficiálně zastává politiku jedné Číny, zároveň se ale řídí Zákonem o vztazích s Tchaj-wanem a tzv. Šesti ujištěními prezidenta Reagana, které potvrzují právo na samosprávu Tchaj-wanu a díky kterým mají americké firmy prostor prodávat Tchaj-wanu zbraně na obranu.

Autoritářský režim Tchaj-wanu, potlačující veškerou opozici a vládnoucí skrze permanentní stanné právo, začal od konce 70. let postupně přecházet v demokracii. Proces pak vyvrcholil koncem stanného práva v roce 1987 a prvními přímými prezidentskými volbami v roce 1996. S rozvojem politické scény na povrch také vyplul ideologický rozkol mezi „Modrými“, kteří trvají na tchajwanských nárocích na kontinentu a „Zelenými“, kteří preferují vytvoření samostatného Tchaj-wanu jako nového státu. Obě strany jsou ovšem zajedno ve svém odporu k Čínské lidové republice.

Přestože Tchaj-wan zatím nebyl ohniskem velkého konfliktu, vypjaté vztahy s kontinentální Čínou se staly zdrojem několika krizí. První proběhla mezi lety 1954–⁠55. Vládě ČLR bylo jasné, že invaze do Tchaj-wanu samotného je nemožná, dokud je ostrov pod ochranou Spojených států, ovšem doufala, že by mohla Tchaj-wan oslabit bez vyprovokování USA obsazením menších ostrůvků v okolí Tchaj-wanu. Invaze a následné bombardování ovšem nedopadlo podle čínských představ, a prezident Eisenhower zvažoval i nukleární odvetu. USA, Tchaj-wan i ČLR byly ochotny celou krizi přenést k jednacímu stolu, ale řešení nebylo dosaženo. ČLR obnovila na 4 týdny bombardování ostrovů v roce 1958 během tzv. druhé krize v tchajwanské úžině a bombardování sporadicky pokračovalo do roku 1979, kdy USA uznaly ČLR jako jedinou legitimní vládu Číny. Třetí krize v tchajwanské úžině proběhla v roce 1996, během prvních přímých prezidentských voleb na Tchaj-wanu. ČLR provedla několik testů balistických střel vyzývavě blízko Tchaj-wanu, pravděpodobně ve snaze Tchajwance vystrašit a podpořit tak pro-čínské kandidáty. Krizi ukončila intervence USA, které do oblasti vyslaly dvě letadlové lodě, čímž daly jasně najevo, že jakákoliv agrese vůči Tchaj-wanu je nepřípustná.

Třetí krize dala ČLR impulz k modernizaci její armády, letectva a námořnictva. Od roku 1996 Čína představila moderní letouny 5. generace, začal s programem výstavby domácích letadlových lodí a dostala se do pozice jednoho z technologických vůdců v Asii. Posílila také své sevření nad vzpurnými nebo nepohldnými oblastmi v Číně – Tibet, Xinjiang a Hong Kong. Tchaj-wan tak zůstává poslední velkou oblastí, nad kterou si Čína nárokuje nadvládu, ale její skutečná moc na Tchaj-wanu je nulová.

Čína se rozhodně Tchaj-wanu nevzdává, naopak, ale k prosazení své vůle nepoužívá přímé prostředky. Aktivita čínského letectva a námořnictva v okolí ostrova v posledních letech stále roste a je stále odvážnější. během zatím největšího narušení tchajwanského prostoru si čínské letouny dokonce nacvičovaly útok na nedalekou americkou letadlovou loď a její eskortu. Místo přímé konfrontace Čína volí taktiku „šedé zóny“ zaměřenou na vyčerpání oponenta. Neustálé pronikání do tchajwanského prostoru si vybírá daň na výrazně menších tchajwanských obranných složkách, které musí na průniky alespoň symbolicky odpovídat. Vyčerpání a ukázky dominance mají i psychologický efekt a mají ukázat, že bojovat proti Číně je marné. I když Tchaj-wan navyšuje výdaje na obranu, má problémy udržovat dostatečně silnou obranu pro odražení přímého útoku. Případná invaze na Tchaj-wan by byla pro Čínu stále velmi náročnou situací. Ačkoliv by většina tchajwanské těžké výbavy pravděpodobně nepřežila úvodní úder, Číňané by se stále museli potýkat se silnou guerillovou opozicí a alternativní válkou, ani nemluvě o potenciálních mezinárodních důsledcích, které by invaze pro Čínu měla. Je ovšem jasné, že bez pomoci Spojených států by ostrov nakonec útoku podlehl. Prozatím Čína nedokáže provést invazi tak, aby pro ni byla výhodná, a snaží se Tchaj-wan přinutit k podrobení bez prolévání krve. Je ovšem otázkou, jak dlouho bude trvat, než Číňanům dojde trpělivost nebo nabudou sebevědomí k invazi.

Foto: Alert5, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons