Dne 20. ledna dospělo ke konci první (a možná poslední) volební období Donalda Trumpa. Jeho 4 roky ve funkci byly plné skandálů, kontroverzí a historických událostí, na kterých se exprezident přímo či nepřímo podílel. Trumpova zahraniční politika byla oblastí, kde Trumpova administrativa zažila některé ze svých nejhorších pádů i nejsvětlejších okamžiků, které neochotně uznávají i zarytí Trumpovi odpůrci. Zhodnoťme tedy, jaký byl Trump v zahraničí.

Začněme tam, kde se USA už dlouho snaží skončit – na Blízkém východě. Trumpovi je často přiznáváno, že se mu podařilo nezatáhnout Ameriku do žádné války, což ovšem nesvědčí tolik o Trumpově diplomatickém umění, jako spíše o bolestně nízké laťce nastavené za posledních 30 let. Trump také neudělal příliš mnoho, aby Američany dostal z konfliktů, ve kterých už jsou, byť se mu musí přiznat snaha. Sice prohlašuje, že je tím, kdo „porazil Islámský stát”, což je pravda v tom, že IS byl poražen za jeho administrativy, zásluhy jeho samotného jsou však pochybné. Chalífát byl ve všeobecném ústupu už když Trump do funkce nastupoval a ten tak mohl udělat jen velice málo, aby konflikt nevyhrál. Stahování vojáků z Afghánistánu také nedosahovalo úrovní, které by člověk očekával podle Trumpových projevů před jeho zvolením, přesto se Trump přiblížil řešení zanedlouho 20letého amerického dobrodružství. Počet amerických vojáků v Afghánistánu dosáhl historického minima a – pro Trumpovu administrativu velmi netradičně – byla uzavřena dohoda s Talibanem a kompletním stažení k jaru 2021, v zemi ale stále panuje násilí a konflikt Talibanu a afghánské vlády neustává, budoucnost této dohody je tedy nejistá.

Trumpovi se také podařilo úspěšně stáhnout vojáky ze syrsko-turecké hranice, což ovšem způsobilo více škody než užitku. Kurdové v regionu byli totiž tímto rozhodnutím přinuceni vyhledat pomoc u syrské vlády, a tedy de facto u Ruska. Trumpova léta budou také poznamenána vztahem s Íránem, konkrétněji rostoucím napětím a tolika incidenty, že jejich úplný výčet je mimo rozsah našeho občasníku. Všechny tyto komplikace se dají vysledovat k Trumpově rozhodnutí odstoupit od Íránské jaderné dohody, kterou Trump označil za „nejhorší dohodu všech dob”. Dohoda měla určité problémy, nicméně šlo o nejlepší kompromis, který se podařilo vyjednat a Írán ji podle všech zpráv dodržoval. Kritikové dohody jí vytýkali, že nijak nereguluje íránské snahy o regionální hegemonii. Vystoupení z dohody a následná politika maximálního nátlaku tyto snahy ovšem vůbec neomezilo a Írán pomalu restartuje svůj jaderný program. Přestože Joe Biden přislíbil návrat k vyjednávacímu stolu, Trump pozici USA nesmírně zkomplikoval, a i kdyby se podařilo dohody dosáhnout, bude pro USA bezpochyby horší než smlouva původní.

Trumpův návrh na nové izraelsko-palestinské uspořádání také nebyl zrovna zářným úspěchem. Představoval spíše zoufale jednostranný formální pokus o normalizaci současné situace než snahu o reálné vyřešení konfliktu. Je možná nefér Trumpa kritizovat za pouhý návrh řešení v situaci, která je vskutku neřešitelná. Ačkoliv návrh situaci rozhodně nezlepší, může ji zhoršit a Trumpův zaujatý přístup dává Izraeli jasný signál, že může pokračovat v jeho současném mimořádně nekonstruktivním přístupu a dvoustátní řešení se tak stává ještě více nereálným. Trumpovi se přese všechno musí přiznat jeden velký úspěch a tím jsou Abrahámské dohody – první normalizace vztahů mezi Izraelem a arabskými státy za posledních 30 let. Tyto dohody otevírají dveře širší spolupráci a dávají Bidenově administrativě prostor pro sjednání trvalého míru, který může zahrnovat i palestinskou otázku, ale jen pokud bude omezena americká proizraelská politika, která byla ještě více posílena za vlády Donalda Trumpa.

Druhým, a zásadním, ohniskem Trumpovy zahraniční politiky byla Asie. Trumpova politika vůči Severní Koreji byla přinejmenším zajímavá. Exprezident sklidil kritiku za ohnivé projevy a zvýšování sankcí, kterými údajně způsobil krizi. Nicméně se musí uznat, že Trumpův agresivní přístup přinutil severokorejský režim zasednout k jednacímu stolu. Při jednáních Trump opět vsadil na agresivitu, ovšem z požadavků na úplnou denuklearizaci nic substantivního nevzešlo. Trumpovi se ale podařilo prokázat, že v případě Severní Koreji má agresivní politika svoje opodstatnění, musí ovšem být zkombinovaná s chladnější hlavou u jednacího stolu, aby bylo dosaženo podstatnější změny.

Trumpova politika vůči Číně je pravděpodobně jeho největším úspěchem na mezinárodním poli. Začátek této politiky nebyl zrovna úspěšný, jelikož s výstupem USA z Transpacifické obchodní dohody v roce 2017 výrazně omezily svoou ekonomickou přítomnost v regionu. Zároveň ovšem Trump nasměroval americkou politiku do konfrontace s Čínou a vytváření protiváhy k čínskému vlivu. Dosáhl toho jak ekonomickým tlakem, tak navyšováním americké vojenské přítomnosti i spoluprací s místními spojenci. Pro Ameriku jde nepochybně o správný kurz, protože zatím sklízí úspěch a americká pozice v oblasti byla posílena. Následovat Trumpův příklad tedy může být pro další administrativy svůdné, neměl by ale být následován úplně. Posilování pozice je dobré, pokud je využito v jednáních, což není věc, kterou by Trump svým stylem jednání pomocí výhružek podporoval. Další eskalace může být nebezpečná a mít nepříznivé dopady na celý svět.

Co se týče Trumpova přístupu ke spojencům a mezinárodním organizacím, dá se říci, že byl přinejmenším rétoricky konzistentní v tom, že v podstatě všechny kritizoval jako neefektivní, neschopné nebo zbytečné, případně všechno najednou. Ovšem vyvození reálných důsledků z této rétoriky je jiná záležitost. V případě NATO se ukázalo, že Trumpova kritika byla pouze štěkotem bez kousání, a ačkoliv exprezident údajně zvažoval vystoupení z aliance, jeho výhružky nenabyly konkrétnější podoby. Státy v NATO začaly navyšovat výdaje na obranu, ještě se ale ukáže, zda šlo o pokračování nastaveného trendu, nebo výsledek Trumpovy politiky. Jinak tomu bylo například u Světové zdravotnické organizace nebo Rady pro lidská práva, ze kterých Trump vystoupil kvůli velkému vlivu Číny. Byť jde o oprávněnou kritiku, dá se pochybovat o tom, že americké vystoupení z nich čínský vliv oslabí a má jen malou efektivitu krom symbolického gesta.

Trumpova zahraniční politika jako by připomínala nějaký jeho projev. Všechno vím nejlíp, všechno dělám nejlíp, všem dohodám rozumím nejlíp, ten, s kým jednám není náš partner, ale nepřítel. Trumpovi chyběla dlouhodobá strategie, mnoho rozhodnutí bylo vydáno impulzivně a bez ohledu na následky. Jeho politika byla sobecká, nesoustředěná a motivovaná osobním prospěchem a popularitou exprezidenta více než americkými zájmy, koneckonců i první Trumpův impeachment vznikl kvůli jeho snaze využít zahraniční politiku k poškození politických oponentů. Trumpova politika možná navždy zablokovala některé diplomatické cesty jako dohodu s Íránem nebo možnost dvoustátního řešení palestinsko-izraelského problému. Je ovšem nutno přiznat, že i rozbité hodiny ukazují dvakrát denně správně. Trumpovi se podařilo vytvořit nové příležitosti, chyběly mu ovšem schopnosti nebo vůle je proměnit v dlouhodobější úspěchy.

Stanislav Kamenický

Stanislav Kamenický

náměstek generálního tajemníka v Modelu NATO

stanislav.kamenicky@amo.cz

více informací ▼

Standa je v přípravném týmu poprvé po tom, co se předtím náhodou připletl do modelu NATO jako delegát. Když náhodou neprokrastinuje, studuje první ročník právnické fakulty, a když prokrastinuje (což je většinou), tak si čte, chodí do přírody nebo staví modely. Na Summit je vybaven úsměvem na tváři, silným hlasem, nešikovnýma rukama a brýlemi, které podle důvěryhodných zdrojů vibujou“. Rád si nad sklenkou dobře vychlazeného džusu popovídá nejen o Summitu, ale i o životě, smrti a nebo jídle.

SLEDUJTE NÁS!

Redakce

A jaké jsou vaše zážitky? O čem byste si chtěli přečíst v příštím čísle? Napište nám!