V minulých týdnech jste pravděpodobně  zaznamenali poněkud komplikovanou zprávu. Itálie plánuje budovat nové tanky s Polskem, protože Německo s Francií ji ve vlastním projektu nechtějí. Také možná víte, že americká armáda používá jeden typ hlavního bitevního tanku, kdežto evropské státy jich provozují okolo patnácti. Jak (ne)funguje spolupráce evropských států v oblasti zbrojní politiky?

Evropa dlouhodobě patřila mezi nejvýznamnější výrobce zbraní, což vyvrcholilo mimo jiné dvěma světovými válkami. Již při komparaci vývoje mezinárodních vztahů a ekonomiky lze říci, že zásadní komparativní výhoda Evropy ležela v pozdním středověku a na začátku novověku právě ve zbraních a obecně válečnických schopnostech kontinentu zoceleného staletími konfliktů. To bylo podle některých teorií důvodem, proč se evropská civilizace rozšířila do celého světa.

V době studené války se však v oblasti zbrojního průmyslu cosi změnilo. Centra vývoje se soustředila do Spojených států a Sovětského svazu, evropské armády pak často sahaly po zbraních, či alespoň licencích z těchto zemí. To celé souvisí se změnou geopolitického uspořádání.

Problematickou se situace stává zejména po konci studené války. Tlak na snižování výdajů na obranu byl na západě i v postsovětském bloku veliký. Zbraně, či spíš zbraňové systémy začaly být čím dál komplexnější a v průběhu času dražší. Logickým důsledkem byl politický tlak na spolupráci mezi zeměmi a první pokusy se objevily již v 60. letech. V průběhu let vznikla síť kooperací, které se utvářely zejména v západní Evropě. Jako příklad můžeme jmenovat třeba organizace WEAG nebo OCCAR. Druhá z nich stojí za vrtulníky Tiger či fregatou FREMM. Tu můžete vidět na úvodním obrázku a je velkým úspěchem, že její design bude sloužit jako základ pro novou fregatu amerického námořnictva.

20170810034242!Eurocopter EC-665 Tiger UHT, Germany - Army AN1547188 (2)

Celý problém zbrojní politiky je trochu složitější kvůli tomu, o jak unikátní prostředí se díky specifické interakci států a soukromých firem jedná. Zbrojní průmysl je ekonomicky náročným a investičně riskantním odvětvím. Zbrojní trh totiž zjednodušeně řečeno trpí nedostatkem na straně poptávky. Velký projekt s množstvím investovaných peněz nemusí vyjít kvůli technické chybě či naopak kvůli nějaké drobnosti. Často se za soukromé zbrojovky staví jejich domovské státy. Projekt začíná od začátku právě za úzké spolupráce mezi více státy, které vytváří společný zbrojní program.

Dalšími možnostmi je spolupráce mezi firmami z různých zemí bez většího zásahu státu. V praxi se často jedná o výzkum nového nebo výrobou již ověřeného stroje smluvním partnerem. Další možností je spolupráce ve formě společné akvizice zbrojního systému více státy v rámci jedné zakázky. Státy tedy společně nakupují od výrobce či jiného státu už existující zbrojní systém.

Evropská unie i NATO vybudovali v průběhu let množství nástrojů, z nichž některé fungují lépe a jiné hůře. Severoatlantická aliance jde především cestou koordinace mezi členy aliance. Ministři obrany se dokonce čas od času scházejí přímo za účelem diskuse o spolupráci ve zbrojních záležitostech, díky které byly skrze NATO rozvinuty projekty jako střela vzduch-vzduch Sidewinder či letouny Tornado. Často bylo formou spolupráce ale jen rozšíření výroby již hotových zbraní do dalších států. Zásadním a politicky průchodnějším tématem pro NATO zůstává standardizace a interoperabilita. Zbrojní systémy nemusí být stejné, ale zejména musejí fungovat pospolu. Dále NATO sdílí některé kapacity, jako třeba část letecké přepravy a vyšší vrstvy protivzdušné obrany.

Po přelomu tisíciletí začala být i Evropská unie aktivnější v budování Společné bezpečnostní a obranné politiky. Existují návrhy na vytvoření společného trhu s vojenským materiálem, nicméně jako proveditelné řešení se ukazuje to, co Evropská unie umí nejlépe – přerozdělení peněz. V roce 2017 vznikl Program rozvoje evropského obranného průmyslu, na který od roku 2021 s vysokou pravděpodobností naváže o trochu širší Evropský obranný fond. Jeho principem je podpora společného výzkumu a vývoje i (o trochu méně) společných akvizic. Zjednodušeně řečeno, pokud subjekty – zejména státy a firmy budou mezistátně spolupracovat, dostanou na základě projektu poměrně lákavý bonus.

Signing the joint notification on the permanent structured cooperation (PESCO) (24517741968)

V rámci Evropské unie funguje i Evropská obranná agentura, která má však spíše poradní funkci pro členské státy. S výjimkou Malty, Dánska a dnes již vy(br)exitovaného Spojeného království členské státy využily institut posílené spolupráce, který je zakotven v Lisabonské smlouvě, aby vytvořily tzv. PESCO. V jeho rámci nyní dochází k organizování projektů pro jednotlivé vojenské schopnosti. K projektům se budou moci připojit i státy a firmy mimo Evropskou unii.

Snahy všeho druhu však často narážejí na neochotu i reálné problémy. Projekty, do kterých je zapojeno velké množství států, se často zkomplikují. Spolupráce je obtížná zejména proto, že zbrojní politika je věcí nad míru citlivou. Jednotlivé státy se pak nebojí prosazovat důrazně svoje zájmy a priority, co se parametrů systému týče. K ústupkům dochází obtížně. Je totiž vitálním zájmem každé země mít domácí zbrojní průmysl a dostat stroj co nejvhodnější právě pro její armádu. Výsledný projekt pak končí většinou jako sbírka kompromisů, zejména geografických a technických, které dohromady nedávají příliš smysl. Stroje jsou pak předražené a dodávky zbraňových systémů neúměrně opožděné.

Jako příklady bychom mohli uvést dopravní letoun Airbus A400 M, jakkoliv se jedná o úspěšný stroj. Trpěl tím, kolik zemí bylo do projektu zapojeno. Obdobně tomu bylo u stíhačky Eurofighter Typhoon. Dalším příkladem může být vývoj a výroba letounu F-35 Lightning II, do které je zapojeno množství států včetně Turecka. To bylo však vyloučeno z důvodu nákupu ruských protivzdušných systémů S-400. Na druhou stranu je možné celkem oprávněně argumentovat tím, že srovnatenými potížemi mohou trpět i stroje vyráběné výhradně jedním státem, jako třeba tankovací letoun KC-46 Pegasus vyráběný pouze ve Spojených státech. Technickým problémům se však určitě nemůže vyhnout ani ten nejdokonalejší systém.

Airbus A400M ZM403 MG 9728

Pro spravedlivé hodnocení výsledků je třeba vzít v potaz důležitou roli Spojených států. Jejich zbrojní průmysl je velmi silný a zájmem této supervelmoci není zásadně sjednocený s evropský průmysl. Zejména pak nejsou v zájmu Spojených států takové finanční a legislativní akce, které by snižovaly šance jejich zbraní v tendrech evropských států.

A jak se bude vyvíjet spolupráce do budoucna? Určitým trendem, který by mohl být cestou z této z podstaty složité situace je omezení spolupráce na malé množství států. To je ostatně důvod, proč Německo s Francií nechtějí do spolupráce na novém bojovém tanku pustit Itálii a ta si musí shánět partnera jinde. Obdobná je situace v případě vývoje stíhače šesté generace. V tomto případě kooperuje Itálie se Spojeným královstvím a Německo s Francii a Španělskem.

Jednání mezi menším množstvím stran je daleko jednodušší. Evropa se sice těžko dopracuje k ideálu, kterým by byl jeden typ hlavního bojového tanku pro všechny, nicméně tato varianta bude pravděpodobně funkčním kompromisem. Evropský obranný fond, PESCO i zlepšující se spolupráce pod střechou NATO dávají naději na pozitivní vývoj do budoucna. Ostatně velké projekty jako vývoj tanku či letounu nejsou v silách pouze jednoho evropského státu.

Úvodní foto: Fabius1975, Public domain, via Wikimedia Commons

Kateřina Pechmannová

Kateřina Pechmannová

generální tajemnice Rady EU

katerina.pechmannova@amo.cz

více informací ▼

Káťa pochází ze středočeského města Dobříš (takže pro Brňáky Pražák a pro Pražáky vesničan) a studuje Právnickou fakultu v Praze. Většinou ji najdete začtenou v knize nebo u seriálu. Mimo to ráda cestuje a samozřejmě užívá studentského života, tedy tráví čas s přáteli ideálně po kavárnách či nad sklenkou vína. Miluje kávu, čokoládu, spánek, gin&tonic a dlouhé debaty o politice. Na Summitu zůstává již čtvrtým rokem věrna Modelu EU, kterému bude letos, po dvou letech mezi účastníky a loňskému přesunu mezi místopředsedy, předsedat.

Redakce

A jaké jsou vaše zážitky? O čem byste si chtěli přečíst v příštím čísle? Napište nám!