Štěpán Komárek

Štěpán Komárek

místopředseda WHO v modelu OSN

stepan.komarek@amo.cz

více informací ▼

Štěpán je úplným Summitím nováčkem – nemá zkušenosti ani s delegátováním, ale nahrazuje to obrovskou chutí podílet se na projektu. Vesničan z jihu Čech, který už se druhým rokem potýká s nástrahami pražského velkoměsta a právnické fakulty. Ač se mu to většinou moc nedaří, snaží se balancovat všechny své méně či více bizarní zájmy. Rád cestuje (nejradši pěšky a co nejdál), hraje na trumpetu, běhá či luští sudoku. Vyžívá se v mudrování nad sklenkou dobrého pití. O čem? To je mu úplně jedno.

Bez protestů přicházíme o demokracii

 

Několikaměsíční demonstrace po celém Bělorusku proti usurpaci vlády Alexandrem Lukašenkem, milionové davy proudící ulicemi Hong Kongu či protesty proti Andreji Babišovi, vrcholící největším protestním shromážděním v České republice od revolučního roku 1989.

Všechny tyto nedávné události mají jeden společný jmenovatel – i přes obrovskou sílu davů nevedly ke skoro žádnému hmatatelnému výsledku. Politici, proti kterým jsou tato masová setkání namířena, je buď vůbec neberou v potaz, nebo demonstranty označí za bandu křiklounů, která nemá nic lepšího na práci. Popřípadě je rovnou nařknou z toho, že jsou nejspíš dobře zaplaceni buď jejich politickými oponenty, nebo z kapes některého z tajemných byznysmenů, kteří se tak snaží podrývat státní suverenitu. Znamená to tedy, že v dnešní době pokřivené politické etiky a papalášů s hroší kůží již protesty nemají smysl?

Přistoupit na takovou myšlenku by podle mého názoru bylo neuvěřitelně nebezpečné pro celou společnost. Svoboda projevu, shromažďování či právo na odpor jsou hodnoty, které se dají považovat za základní stavební kameny demokratického státu a jsou zároveň hluboce upevněny v našem ústavním systému. Pokud bychom se tato práva rozhodli neuplatňovat, mohlo by to naši společnost dovést do stavu, ve kterém si politická garnitura bude dělat, co se jí zachce. Protože kdo se má ozvat, když ne my, občané?

Jak se ale vyrovnat se situací, kdy protesty nemají skoro žádný účinek? Domnívám se, že velká síla protestujícího davu se nemusí projevit ihned v podobě okamžitých reforem. Když zazní slovo demonstrace, všem se nám asi vybaví Sametová revoluce a s ní spojený pád komunistického režimu v Čechách. Takový vývoj je však raritou i v celosvětovém kontextu. Velmi důležitou funkcí demonstrací je jejich schopnost upozornit na společenské problémy. Díky nim se zvýší povědomí o tématu, čímž se pak zvyšuje tlak na jeho rychlé řešení. Dobrým příkladem mohou být třeba Školní stávky za klima, které nepochybně dostaly otázku ochrany životního prostředí do centra veřejné debaty.

Často se v debatě o oprávněnosti demonstrací ozývá argument, že na „vystavování účtů“ politikům jsou tu volby. S takovým názorem se ale nedokážu ztotožnit. Kontrola činnosti státní správy musí probíhat neustále, a to jak ze strany politické opozice a médií, tak ze strany aktivní občanské společnosti. Klíčovým znakem demokracie je totiž iniciativa zdola. Pokud na průběžnou kontrolu rezignujeme a přijmeme fakt, že pomocí protestů nemáme šanci nic změnit, naše společnost upadne do apatie a nevyhnutelně musí přijít i krize demokracie jako takové.

Foto: « DarkTrooper » du Discord insoumis, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons

Barbora Novotná

Barbora Novotná

předsedkyně UNSC v Modelu OSN

barbora.novotna@amo.cz

více informací ▼

Bára zatím úspěšně pokračuje ve studiu politologie a mezinárodních vztahů na FSV. Loňský rok ale potvrdil, že je posedlá Blízkým východem, takže ji můžete přistihnout, jak všem říká, že se konečně musí naučit arabsky. Také sbírá vlajky a jejím snem je mít tolik vlajek, že by se Valné shromáždění OSN mohlo uspořádat u ní doma.

Její ne tak tajnou superschopností je objímání lidí a neustálé opakování Kantova kategorického imperativu všem, kdo přechází na červenou. Kromě toho se snaží ve volném čase psát historickou fikci.

 

Protesty nejsou a nikdy nebudou vše, obzvlášť v této době

 

Rozhodně nejsem ten typ člověka, který by někdy řekl, že protesty v jakékoliv době a v jakékoliv společnosti nejsou v pořádku. Po předchozí větě ovšem přichází obligátní „ale”. 

 

Současná doba a obzvlášť rok 2020 akcelerují velice rychle, a ačkoliv to nemusí být jedno z nejrychlejších období v historii, rozhodně nám to tak může připadat. O pozornost všech lidí na světě tak soupeří mnoho zásadních událostí a procesů – klimatická změna, volby, konflikty, ekonomická krize, pandemie, úmrtí slavných osobností. Politický skandál střídá skandál a člověk pomalu zapomíná, co se stalo minulý týden. Jeden den se stane něco, o čem budou všichni přesvědčení, že to změní historii, a za čtrnáct dní, popřípadě za tři týdny si na to možná vzpomeneme.

 

S protesty to není jiné. V Hong Kongu probíhaly dlouhé týdny. Žluté vesty protestovaly ve Francii taktéž dlouho. V Bělorusku protesty stále běží, stejně tak v Polsku a ve Spojených státech. U nás probíhají demonstrace proti premiérovi dlouhé měsíce, ačkoliv ne s nějak silnou frekvencí. Troufám si říct, že u každého z nich fungoval obdobný scénář – lidé byli nějakou chvíli pobouřeni, vzedmula se vlna sympatií doma. Chvíli se tomu věnovala zahraniční média, přišla podpora nebo odmítnutí protestů, a pak vše utichlo.

 

U každého z výše zmíněných protestů trval tento scénář různě dlouhou dobu – některé se táhnou déle, některé jsou krátké. Pozornost člověka i skupin ale nakonec stejně ochabne. Ve světě se toho zkrátka děje příliš, roky a měsíce se slévají dohromady. Proto je životně důležité, jakým způsobem jsou protesty zorganizovány, a co je provází.

 

Samotné protesty v dnešní době musí provázet dlouhodobější iniciativa, pokud člověk chce, aby byly úspěšné. Především musí být organizované, jinak se může stát, že po chvíli samy vyšumí. Samozřejmě existují výjimky – i pomocí spontánních a neorganizovaných protestů jejich účastníci něco dokázali, stačí se podívat na arabské jaro. Podobné protesty ale často doprovázely násilné akce a ke změně většinou došlo až po prolití krve.

 

A když už jsou ty protesty nějakým způsobem úspěšné a v člověku něco zanechají, je ještě otázka, zda zanechají pozitivní dojem. Je v pořádku, když v rámci protestů někdo vtrhne do parlamentu, aby byl následně vyveden policií? Jaký dojem zanechaly protesty v Americe, kde docházelo k násilí a rabování, byť v ne tak velkém měřítku? Pomáhá to ve výsledku té myšlence, za kterou jinak stojí bojovat?

 

Ve světle současných protestů se obávám, že většina z nich má zmíněné problémy – buď nevydrží v paměti dlouho nebo myšlence, za kterou bojují, jen ublíží. Otázka zní, co je horší.

 

Redakce

A jaké jsou vaše zážitky? O čem byste si chtěli přečíst v příštím čísle? Napište nám!