Polsko, Spojené státy, Bělorusko, Hongkong, ale i Česká republika – pouze příklady míst, kterými se v poslední době prohnaly vlny protestů. Přestože o mnohých z nich bylo hojně slyšet, jen některé skutečně přinesly zamýšlené změny. Proto nadešel čas zamyslet se nad fenoménem, kterým protesty jsou.

Před 31 lety došlo k Sametové revoluci, události, která znamenala pád komunistického režimu a obnovení svobody, demokracie a právního státu v Československu. Přestože nespokojenost s režimem mezi občany trvala, byly to až protesty stovek tisíců občanů na náměstích po celé zemi, co daly revoluční události do pohybu. Masa jasně a nahlas vyjadřující nesouhlas, která již nemohla být ignorována, a tak změnila historii.

Protesty však ani zdaleka nejsou jen záležitostí minulosti. Coby projev občanské angažovanosti ve věcech veřejných jsou v moderních státech takřka na denním pořádku. Žijeme v době sociálních sítí, kterou bychom zároveň mohli nazvat dobou protestů. Svolat demonstraci nebylo nikdy jednodušší – dnes k tomu stačí několik kliků. Stejně jako se od sebe liší jednotlivé státy a formy protestů, liší se i způsoby, jak na ně reagují ti, proti kterým jsou mířeny. Ne všechny státy jsou stoprocentně demokratické a představitelé takových států nejsou vždy ochotni protestujícím naslouchat. Zde se nabízí otázka, jakou roli protesty ve společnosti hrají a zda jsou schopny přinést skutečnou změnu.

Není Letná jako Letná

Protesty ze 17. září 1989 bezpochyby změnu pro naši zemi přinesly. Pokud se ale podíváme na od té doby největší demonstrace, které v minulém roce v Praze na Letné a mnoha dalších místech republiky pořádal spolek Milion chvilek pro demokracii a které volaly po odstoupení premiéra Andreje Babiše, můžeme mít o smyslu protestů značné pochyby. Přestože tisíce lidí opakovaně vyjádřily svůj názor a upozornily tak na řadu nesrovnalostí, na složení vlády to zatím mělo pramalý vliv – jak koneckonců uznal i zakladatel Milionu chvilek Mikuláš Minář, když opouštěl funkci předsedy spolku.

Lukašenka už bylo dost

Silná vlna protivládního odporu zmítá také Běloruskem. Desetitisícové poklidné protesty proti Alexandru Lukašenkovi, jež byly vyvolány výsledky prezidentských voleb, probíhají v Minsku a dalších městech už přes tři měsíce a setkávají se s tvrdou policejní brutalitou ze strany režimu. Jeho představitelé kromě násilného zatýkání, během nějž přišlo již několik lidí o život, zabraňují demonstrantům ve vstupu do centra města, vypínají mobilní internet a vysílají do davů vlastní příslušníky v civilním přestrojení. I když protesty sleduje celý svět a vyjadřuje demonstrantům svou podporu, Lukašenkův režim neslábne. Naopak, s novou dávkou podpory z Kremlu dál posiluje a další vývoj je proto nejasný.

Zásah červeného blesku

V protestech není pozadu ani sousední Polsko. Tam nedávno stovky tisíců občanů do ulic opakovaně vyhnalo plánované zpřísnění potratového zákona na základě verdiktu ústavního soudu, který označil přerušení těhotenství i v případě vážného poškození plodu za protiústavní. Rozhodnutí soudu tak ještě zvýší v Polsku běžnou praxi nelegálních potratů a takzvanou potratovou turistiku, tedy cestování za potraty do cizích zemí. Z původního odporu proti rozsudku se ale postupně stává odpor proti celé vládě a protestů se účastní lidé bez ohledu na věk a pohlaví. Hnutí se symbolem červeného blesku získalo podporu i v zahraniční – zejména na sociálních sítích – a v mezinárodním prostředí v souvislosti s Polskem čím dál častěji zaznívá spojení „krize lidských práv“. Ani v tomto případě není jasné, jestli protesty v konzervativním Polsku reálně něco změní, už teď je ale jasné, že Poláci si situaci nenechají líbit a chování polské vlády neunikne ani mezinárodnímu zájmu.

Rezistence covidu navzdory

Protesty probíhají v současnosti také v Thajsku. Od února se tam lidé bouří proti monarchii a vládě, a zejména v hlavním městě Bangkoku probíhají navzdory pandemickým zákazům desetitisícové demonstrace. Především mladí Thajci volají po větší demokratizaci země, odstoupení premiéra a sepsání nové ústavy, která by odebrala některé současné nadstandardní pravomoce armádě. Kritizují také krále Mahu Vatčirálongkóna, což je v Thajsku nelegální a trestáno až patnácti lety vězení. Protesty, jejichž znakem se staly tři zdvižené prsty, symbol rezistence z filmové ságy Hunger Games, a které se často setkávají s palbou z vodních děl a policejním zatýkáním, zatím rozhodně neustávají.

Spojené státy a rasismus

Pozornost takřka celého světa v létě upoutaly protesty v USA, které vyvolalo udušení Afroameričana George Floyda při policejním zatýkání. Pod heslem Black Lives Matter upozorňovali protestující na palčivá témata, jako jsou policejní brutalita a rasismus, se kterými se Spojené státy potýkají dlouhodobě. Zatímco většina demonstrujících vyjadřovala svůj názor pokojně, od části z nich docházelo k rabování, ničení veřejného majetku a střetu s policií. I přes negativní světlo, které tato skutečnost na hnutí vrhla, lze protesty považovat za poměrně úspěšné. Nejenže policisté zodpovědní za smrt Floyda nakonec byli potrestáni, ale byl vyslán jasný signál, že dané problémy bohužel nepatří pouze minulosti a o jejich řešení musí být usilováno i dnes.

Hongkong ve spárech Číny

V čerstvé paměti veřejnosti zůstávají také protesty proti nadvládě pevninské Číny, které probíhaly v létě 2019 v Hongkongu. I když se davům protestujících podařilo na problematické chování centrální vlády upozornit takřka celý svět, čínskou odpovědí byla pouze policejní brutalita. Proto největší protesty pomalu utichly a omezování autonomie Hongkongu pokračuje se zvyšující se intenzitou i více než rok poté. V posledních týdnech se omezení projevila například vyloučením čtyř prodemokratických poslanců z hongkongského parlamentu.

Když se podíváme na průběh a výsledky soudobých a historických protestů, nikdy nejspíš nedojdeme ke shodě na tom, zda mají jako takové skutečně sílu něco změnit. Protestům se ale rozhodně nedá upřít jejich schopnost upozornit na problém. Máloco přitáhne zraky světové veřejnosti a médií, jako stovky naštvaných lidí v ulicích. To můžeme koneckonců skvěle pozorovat i na hnutí Fridays for Future, které se svými stávkami pro klima celosvětově otevřelo širší veřejnou debatu o změně klimatu až v roce 2018, ačkoli na existenci klimatické krize upozorňují odborníci již desítky let. I když protesty nemusí vždy automaticky znamenat, že se věci změní a problémy vyřeší, mohou sloužit jako jakýsi katalyzátor změn a klíč k otevření tématu pro veřejnou diskuzi.

Foto: Grafika redakce, Photos for journalistic purposes of covering the ongoing protests in Thailand for free of charge, as long as they clearly attribute the source as Khaosod English., CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

 

Lucie Vodvářková

Lucie Vodvářková

předsedkyně UNEP v Modelu OSN

lucie.vodvarkova@amo.cz

více informací ▼

Lucka permanentně nestíhá, protože, kromě strkání nosu do všeho možného na Summitu, dělá ještě dvě školy, prokrastinuje nad nadměrným množstvím seriálů, nutí všechny okolo sebe třídit odpad a dává slovům divné koncovky. Když jí přeci jen zbyde čas, lidi z Prahy přesvědčuje, že bydlet v Brně je fajn, a těm ostatním to samé tvrdí o Ústí nad Labem.

SLEDUJTE NÁS!

Poslechněte si článek:

Redakce

A jaké jsou vaše zážitky? O čem byste si chtěli přečíst v příštím čísle? Napište nám!