Co vedlo k událostem letošního září: Náhorní Karabach

  Oblast Náhorního Karabachu byla až do nedávna podobně jako Krym, Abcházie, nebo Podněstří považována za zónu zamrznutého konfliktu. Jelikož se však v posledních týdnech a měsících zamrzlý konflikt o Náhorní Karabach opět rozhořel, je dobré si osvětlit historické souvislosti s touto neklidnou oblastí spojené.
Pro pochopení historického kontextu bojů o území, které počtem obyvatel jen o málo převyšuje Liberec, je potřeba zabývat se dvěma rovinami. Za prvé je to povaha Arménů – jejich národní uvědomění a nároky na sebeurčení, dále pak vývoj v samotném prostoru Kavkazu, konkrétně v karabašské oblasti, za posledních sto let. 

  Slovem Arménie dnes rozumíme poměrně malou republiku na jižních svazích Kavkazu sousedící s Gruzií, Ázerbájdžánem, Tureckem a Íránem. Historicky však Arméni obývali oblast daleko větší. V období kolem počátku našeho letopočtu sahalo Arménské království až k Urmijskému jezeru hluboko v dnešním Íránu nebo ke břehům Kaspického moře. Tato lokální velmoc byla vůbec prvním státním útvarem, který přijal křesťanství jako své státní náboženství, a to celých patnáct let před tím, než tak učinil Konstantin I. v Římě. Až po pádu království roku 428 padlo jeho území nejprve do byzantských, později osmanských rukou. Arméni však stále představovali většinu na jeho bývalém území. To se však změnilo roku 1915. Poté, co Osmanská říše utrpěla z kraje první světové války porážku v bitvě u Sarikamiše, byli vládnoucí mladotureckou stranou Arméni kolektivně obviněni ze sabotáží a spolupráce s Ruskem. Genocida, kterou následně Mladoturci rozpoutali a jejíž součástí byly i výjevy jako upalování či vyhánění do pouště, nepřežilo 1,5 milionu Arménů. Jen pro srovnání, současná Arménie má přibližně 3 miliony obyvatel a celkový počet dnes žijících Arménů nepřevyšuje 8 milionů.  

Tato nadmíru tragická zkušenost, později nazvaná první moderní genocidou, měla za následek jednak arménskou diasporu, tedy rozprchnutí Arménů do různých koutů světa, jednak dlouhodobou nedůvěru vůči Turkům. Snad právě kvůli animozitě nevydržela v roce 1918 ani Zakavkazská demokratická federativní republika, kterou tvořily vedle Arménie a Gruzie i Ázerbájdžán, který obývá turkické etnikum, který po dobu trvání Osmanské říše požíval značných privilegií. Záhy byla i samotná Arménie, jejíž součástí byl i Náhorní Karabach, v roce 1920 po další krátké válce s Turky a bolševické revoluci pohlcena Zakavkazskou sovětskou federativní republikou. Ta se stala jedním ze zakládajících členů Sovětského svazu. V rámci rozhodnutí ústředního výboru Komunistické strany Zakavkazska byla následně oblast Náhorního Karabachu přidělena Ázerbájdžánu, v rámci nějž získala roku 1923 de iure (z hlediska platného práva)  autonomii. V této době představovali Arméni více než 93 % karabašské populace. Během trvání Sovětského svazu se sice podíl Azerů zvyšoval, nikdy však neměli na území autonomní oblasti většinu. V roce 1988 jich v Náhorním Karabachu nežilo více než 30 %.

          Právě rok 1988 lze považovat za počátek nového období vztahů mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Za éry Sovětského svazu se konfliktní národnostní tenze na 70 let zamrazil, docházelo k promíchání obou národností jak v Arménii, tak v Ázerbájdžánu. Jakmile sevření tvrdé ruky sovětské moci na konci osmdesátých let oslabilo, staré křivdy mezi národy se dostaly do popředí. Etnická i náboženská nesnášenlivost se znovu dostala ke slovu a to i ve vládních kruzích. V lednu roku 1988 rozhodla Komunistická strana Arménie o deportaci Azerů z Arménie, koncem února pak v Ázerbájdžánském městě Sumgait propukly násilnosti namířené nejen proti Arménům, ale rovněž proti Rusům. Vyžádaly si 32 obětí a vedly k další eskalaci napětí.  Přes neustálé protesty Moskvy nejvyšší sovět Arménie jednostranně rozhodl o sloučení Arménie a Náhorního Karabachu. Následně tento krok potvrdilo v Náhorním Karabachu i referendum, které však bylo v rozporu se stále platnou ústavou Sovětského svazu i mezinárodním právem. Z kraje dalšího roku vstoupily Ázerbájdžánské síly do karabašského regionu ve snaze obnovit pořádek. Mezi lety 1992 a 1994 vedla Arménie s Ázerbájdžán otevřenou válku o území. Vyžádala si mnoho padlých vojáků i civilních obětí a po vyčerpání zprvu vítězícího Ázerbájdžánu skončila příměřím vyjednaném pod patronátem Ruské federace. Náhorní Karabach tak zůstal de facto nezávislým státem na de iure Azerském území pod značným vlivem Arménie.

Od roku 1994 sice probíhaly občasné potyčky nebo přestřelky v oblasti demarkační linie, konflikt v plné síle se však nikdy znovu nerozhořel, až do roku 2020 . V Náhorním Karabachu se mezitím utvořila nezávislá státní struktura, značně kopírující arménskou, s vlastním prezidentem, vládou i parlamentem. Respektovaný index svobody Freedom house index označuje tamní společnost za částečně svobodnou s rozsáhlými občanskými, avšak omezenými politickými právy. V roce 2018 se Náhorno-Karabašská republika po referendu přejmenovala na Republiku Arcach, podle Ázerbájdžánského práva se oblast stále nazývá Náhorní Karabach a je integrální součástí Ázerbájdžánu. Autonomii totiž v reakci na vyhlášení nezávislosti v roce 1991 nejvyšší sovět Ázerbájdžánu zrušil. 

 V kontextu konfliktu, který na tomto území znovu započal v roce 2020 nelze nezmínit dalšího mezinárodního hráče, který do konfliktu promlouvá – Turecko. Současné Turecko prezidenta Erdogana, které postupně dalo ruce pryč od politiky sekularismu zavedené prvním prezidentem moderního Turecka Mustafou Kemalem a vykazující tendence některými experty označované jako neo-otomainismus (poznámka autorky: tendence směřující k posilování tureckého vlivu v oblastech bývalé Osmanské říše), se totiž jeví jako hlavní a klíčový spojenec Ázerbájdžánu. Zatímco tento Azerský spojenec se jeví jako více než ochotný zasáhnout do horkého konfliktu, tradiční spojenec Arménie, Rusko, se  k situaci staví spíše opatrně. Ve snaze o deeskalaci napětí se již dvakrát pokusilo vyjednat mezi státy příměří, v obou případech však byla porušena, z čehož se strany vzájemně obviňují. 

K eskalaci nového konfliktu došlo 27. září, když Arcach informoval o útocích na své území ze strany Ázerbájdžánu a zároveň Ázerbájdžán deklaroval, že došlo k ostřelování několika jeho vesnic arménskými silami v Karabachu. Technika používaná v bojích, které následně vypukly, je různorodá. Na jedné straně docházelo zejména v prvních dnech války k tankovým bitvám vedeným tanky staršího data sovětské výroby. Na straně druhé se konflikt vyznačuje nasazením bezpilotních letounů. Technika používaná arménskými a arcašskými silami je téměř výlučně ruského původu, zatímco moderní výzbroj ozbrojených sil Ázerbájdžánu pochází většinou z Turecka. I sem však Rusko v posledním desetiletí prodalo například dva raketové komplexy S-300, 80 vrtulníků Mi-35, nebo 36 samohybných děl.

  Ačkoliv v říjnu došlo  k uzavření celkem tří příměří, dvou pod patronátem Ruska, jednoho pod dohledem Spojených států, konflikt v Náhorním Karabachu pokračuje. Koncem října se Ázerbájdžánu podařilo obsadit strategickou oblast na jihu území a zmocnit se tak strategicky významné hranice s Íránem. Arménské síly na druhé straně jsou velmi aktivní na severu, kde dochází k ostřelování měst Teter a Berda. Podle některých pozorovatelů jsou turecké síly na straně Ázerbájdžánu přímo zapojené v bojích. Údajně mělo dojít k přesunu některých protureckých paravojenských skupin z provincie Idlíb v Sýrii, celý konflikt tak lze vnímat i v kontextu zákulisní hry rozehrané lokálními velmocemi. 

  V různých oblastech světa se různé státy ujímají nadvlády a stávají se lokálními velmocemi. Jedním ze států, který by rád posílil svůj význam tímto směrem je i současné Turecko. A jeho zájmy se ve strategických oblastech, jakými jsou Sýrie, Libye, Černé moře nebo také Balkán, potkávají se zájmy Ruska. Jedním z těchto zájmových míst je právě Kavkaz. Jde o přirozený a odvěký prostor mezi sférami ruského a tureckého vlivu a zároveň o nárazníkovou zónu třech okolních velmocí. Gruzie se vyjma proruských separatistických území Abcházie a Jižní Osetie dlouhodobě orientuje především na Evropskou unii, Ázerbájdžán je strategickým spojencem Turecka a Arménie, jak již bylo řečeno, vidí svého spojence v Rusku. Zájmem Turecka v tomto konfliktu tak může být role mírotvorce po boku Ruska, která by vedla k následné kooperaci i v ostatních místech střetů ruských a tureckých zájmů. Bohužel uprostřed těchto her již zůstaly tisíce mrtvých vojáků i civilistů a bezmála polovina obyvatel Náhorního Karabachu byla vyhnaná z domovů.  

Foto: Umut Çolak (VOA), Public domain, via Wikimedia Commons

Adéla Schreiberová

Adéla Schreiberová

náměstkyně generálního tajemníka Rady v Modelu EU

adela.schreiberova@amo.cz

více informací ▼

Adéla, Áďa, Adla (jak chcete) je podruhé na Summitu a po hlavě skočila do přípravného týmu, stejně jako do studií jednooborové psychologie na Masarykově univerzitě. Ve volném čase se věnuje někdy až nadměrnému filozofování, podporování veškerého multikulti a své vášni: psychologii. Je fanynkou dobrého jídla a vyznavačka kultu nekvalitních, levných vín. Jednou by ráda procestovala celý svět i jinak, než jen prstem po mapě, a naučila se vařit místní, tradiční pokrmy.

SLEDUJTE NÁS!

Redakce

A jaké jsou vaše zážitky? O čem byste si chtěli přečíst v příštím čísle? Napište nám!