Legislativní proces
Komunitární právo
Komunitární (evropské) právo se skláda ze dvou základních složek, kterými jsou právo primární a sekundární.
Právo primární je tvořeno především zakládacími smlouvami, jimiž se státy rozhodly zříci části své suverenity ve prospěch Unie. Další součástí primárního práva jsou mezinárodní smlouvy.
Sekundární právo je tvořeno samotnými unijními akty, které si vytváří Unie pomocí svých orgánů a institucí. Tuto tvorbu lze nazvat legislativním procesem Unie a odlišit tak několik typů právních aktů vytvářených především Evropskou komisí, Evropským parlamentem a Radou EU.
Komise je až na výjimky výhradním předkladatelem legislativních aktů, schvaluje je pak Parlament a Rada, třemi možnými způsoby:
1) Spolurozhodování
Postup, nyní převážně užívaný při tvorbě zákonů EU. V rámci postupu spolurozhodování Parlament nevyjadřuje pouze své stanovisko: sdílí s Radou zákonodárnou pravomoc rovným dílem. V případě, že se Rada a Parlament na návrhu nemohou dohodnout, je návrh předložen „smírčímu výboru“, který sestává ze stejného počtu zástupců Rady a Parlamentu. Jakmile tento výbor dosáhne shody, je text znovu zaslán Parlamentu a Radě ke konečnému schválení zákona. Dohodovací řízení se uplatňuje čím dál tím méně často.Většina právních předpisů přijatá při postupu spolurozhodování se ve skutečnosti přijme při prvním nebo druhém čtení díky dobré spolupráci tří institucí.
ZDE je „přehledný“ plánek celého procesu a ZDE ještě přehlednější a v angličtině.
2) Souhlas
Procedura souhlasu znamená, že si Rada při schvalování některých velmi důležitých rozhodnutí musí nejprve vyžádat souhlas Evropského parlamentu.
Postup je stejný jako v případě konzultace s výjimkou toho, že Parlament nemůže návrh pozměnit: musí ho buď přijmout anebo zamítnout. Přijetí („souhlas“) vyžaduje absolutní většinu odevzdaných hlasů.
Postup souhlasu se využívá většinou při dohodách s jinými státy, včetně dohod o vstupu nových zemí do EU.
3) Konzultace
Postup konzultace se využívá v oblastech, jako je zemědělství, daně a hospodářská soutěž. Na základě návrhu Komise Rada konzultuje Parlament, Evropský hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů.
Parlament může:
§ návrh Komise schválit,
§ zamítnout
§ nebo požádat o změny.
Pokud Parlament požádá o změny, Komise všechny tyto Parlamentem navržené změny zváží. V případě, že kteroukoli z nich přijme, pošle pozměněný návrh Radě.
Rada přezkoumá pozměněný návrh a buď jej přijme nebo znovu změní. Pokud Rada provede změnu návrhu Komise, pak je v rámci tohoto postupu, stejně jako u všech ostatních, třeba, aby tak učinila jednomyslně.
Legislativní akty
Legislativní akty Unie mohou mít několik podob vždy s odlišnými dopadů v oblasti závaznosti:
1) Nařízení
Je schvalováno Radou společně s Parlamentem nebo samotnou Komisí a je obecně závazným pravidlem na všech úrovních. Na rozdíl od směrnic, které jsou adresovány členským státům, a rozhodnutí, která mají přesně určené subjekty, jímž je adresováno, je nařízení závazné pro všechny.
Je přímo účinné, tzn., že tvoří takové právo, které uplatňuje přímou účinnost ve všech členských státech stejně jako národní právo, a to bez jakékoliv další intervence ze strany státní moci členských států.
2) Směrnice
Schvalována Radou společně s Parlamentem nebo samotnou Komisí a je adresována členským státům. Jejím hlavním cílem je aproximace jednotlivých právních systémů.
Směrnice předepisuje členským státům jen výsledek, jehož má být dosaženo, zatímco formy a metody dosažení komunitárních cílů zůstávají na vůli jejich vnitřních právních řádů.
Pokud není směrnice zapracována do právních řádů členských států nebo pokud je zapracována jen částečně nebo se zpožděním, mohou se fyzické i právnické osoby na dotyčnou směrnici přímo odvolat k národním soudům.
3) Rozhodnutí
Je schvalováno Radou, Radou společně s Evropským parlamentem anebo Komisí. Rozhodnutí je právní akt, jehož prostřednictvím komunitární instituce rozhodují o jednotlivých případech. Pomocí rozhodnutí mohou instituce požadovat po členském státu nebo po příslušníku Unie, který nejedná nebo se zdržuje jednání v souladu s rozhodnutím, udělit pokuty nebo povinnost jednat v souladu s tímto rozhodnutím.
Rozhodnutí je:
· uplatňováno pro jednotlivé případy a jeho adresáti musí být jednotlivě určeni, což ho odlišuje od nařízení,
· závazné jako celek
4) Doporučení
Doporučení dovoluje institucím rámcově vytyčit směrnici postupu, aniž by se tak pro adresáty (členské státy, ostatní instituce a v některých případech také občané Unie) stala právně závaznou.
5) Stanovisko
Stanovisko je akt, který institucím dovoluje vyjádřit se nezávazným způsobem, tzn. tak, že z něj pro adresáty nevyplývá žádná právní závaznost. Cílem je pevně zakotvit stanovisko instituce týkající se nějaké otázky.
6) Společná akce (SZBP)
Společná akce je právní nástroj definovaný v hlavě V. Smlouvy o Evropské unii. Jedná se tedy o nástroj uplatňovaný na mezivládní úrovni. Přijímá ji Rada Evropské unie jednomyslně, nebo v některých případech kvalifikovanou většinou. Společná akce je závazná pro členské státy, které musí dosáhnout pevně stanovených cílů, kromě případů, kdy nastanou velice závažné komplikace.
7) Rozhodnutí, rámcové rozhodnutí a společná akce (Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech)
Od vstupu v platnost Amsterodamské smlouvy nahrazuje rozhodnutí a rámcové rozhodnutí společnou akci v oblasti Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech. Jedná se o právní nástroje definované v hlavě VI. Smlouvy o Evropské unii, které jsou uplatňovány na mezivládní úrovni. Rozhodnutí a rámcové rozhodnutí je jednomyslně schvalováno Radou Evropské unie na výzvu Komise nebo členského státu.
· Rámcové rozhodnutí zavazuje členské státy co se týče výsledku, jehož má být dosaženo, a nechává národním orgánům svobodu rozhodnutí, jakou formou a jakými prostředky ho dosáhnou (stejně jako směrnice v komunitárním právu).
· Rozhodnutí se užívá tam, kde má být dosaženo jakéhokoliv cíle v Policejní a justiční spolupráci v trestních věcech, s výjimkou sbližování právních a správních předpisů členských států, které je vyhrazeno rámcovému rozhodnutí.
8) Společný postoj (SZBP a Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech)
Společný postoj v oblasti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech je právní nástroj definovaný v hlavě V. a VI. Smlouvy o Evropské unii. Je uplatňován na mezivládní úrovni. Přijímá ho jednomyslně Rada Evropské unie a definuje přístup Unie k určitým otázkám z oblasti Společné zahraniční a bezpečností politiky a Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech a určuje směr, kterým by se měly národní politiky v těchto oblastech ubírat.
Hlasování
Nyní nám ještě zbývá vyjasnit podstatu hlasování, resp. kdy je návrh přijat a kdy naopak nikoliv.
Má-li se Evropská rada nebo Rada usnést kvalifikovanou většinou, je hlasům jejích členů přidělena tato váha:
Belgie 12
Bulharsko 10
Česká republika 12
Dánsko 7
Estonsko 4
Finsko 7
Francie 29
Itálie 29
Irsko 7
Kypr 4
Litva 7
Lotyšsko 4
Lucembursko 4
Maďarsko 12
Malta 3
Německo 29
Nizozemsko 13
Polsko 27
Portugalsko 12
Rakousko 10
Rumunsko 14
Řecko 12
Slovensko 7
Slovinsko 4
Spojené království 29
Španělsko 27
Švédsko 10
Pokud musí být podle Smluv rozhodnutí přijato na návrh Komise, je k jeho přijetí třeba nejméně 255 hlasů vyjadřujících kladné stanovisko většiny členů.
V ostatních případech se k přijetí aktů vyžaduje nejméně 255 hlasů vyjadřujících kladné stanovisko alespoň dvou třetin členů.
Člen Evropské rady nebo Rady může požádat, aby při přijímání aktu Evropské rady nebo Rady kvalifikovanou většinou bylo ověřeno, zda členské státy tvořící tuto kvalifikovanou většinu zastupují alespoň 62 % celkového počtu obyvatel Unie. Ukáže-li se, že tato podmínka není splněna, není daný akt přijat.
Do 31. října 2014 je v případech, kdy se na základě Smluv na hlasování nepodílejí všichni členové Rady, zejména v případech, kdy se odkazuje na kvalifikovanou většinu podle čl. 238 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, kvalifikovaná většina vymezena jako stejný podíl vážených hlasů a stejný podíl počtu členů Rady, a případně jako stejné procento počtu obyvatel dotyčných členských států, které jsou uvedeny v odstavci 3 tohoto článku
Odkazy:
